Když byl Petr Pavel v roce 2023 zvolen prezidentem republiky, mnoho voličů věřilo, že skončí období neustálých politických střetů a společenských konfliktů. Po letech kontroverzí kolem Miloše Zemana měla přijít doba klidu, smíření a spojování společnosti.

Po několika letech v úřadu je však na místě nepříjemná otázka: Stalo se to skutečně?

Pocit rozdělené společnosti nezmizel. Naopak. Česká republika zůstává rozdělena na dva názorové světy, které se stále častěji míjejí a odmítají se navzájem poslouchat.

Nejprve přišel covid. Očkování rozdělilo rodiny, přátele i kolegy. Jedna část společnosti věřila vládě a odborníkům, druhá vnímala opatření jako nepřijatelný zásah do osobních svobod. Vzájemná nedůvěra dosáhla úrovně, kterou si mnozí do té doby nedokázali představit.

Poté přišla energetická krize a Green Deal. Zatímco jedni hovořili o ekologické transformaci a budoucnosti Evropy, druzí viděli rostoucí ceny energií, nejistotu průmyslu a další vzdálení politických elit od běžných občanů.

A do tohoto prostředí vstoupil Petr Pavel.

Jeho volební slogan sliboval klid a řád. Místo prezidenta, který bude stát nad politickými spory. Místo hlavy státu, která dokáže oslovit i ty, kteří ji nevolili.

Jenže právě zde začíná problém.

Petr Pavel je bezpochyby důstojnějším reprezentantem České republiky než mnozí jeho předchůdci. Vystupuje kultivovaně, vyhýbá se vulgaritám a na mezinárodní scéně působí profesionálně. To však samo o sobě nestačí.

Úkolem prezidenta není pouze reprezentovat stát v zahraničí. Úkolem prezidenta je také pomáhat držet pohromadě společnost doma.

A právě v tomto ohledu lze podle názoru mnoha kritiků hovořit o promarněné příležitosti.

Místo aby se prezident stal mostem mezi rozdílnými skupinami občanů, bývá často vnímán jako představitel jednoho konkrétního názorového proudu. Jeho veřejná vystoupení, postoje k evropské politice, bezpečnostním otázkám či domácím sporům posilují přesvědčení části veřejnosti, že Pražský hrad zastupuje především jednu polovinu republiky.

To neznamená, že prezident nemá právo na vlastní názor. Má. Problém nastává ve chvíli, kdy významná část občanů přestane mít pocit, že je prezident ochoten naslouchat i jim.

Politika posledních let vytvořila prostředí, ve kterém jsou lidé příliš často rozdělováni na „správné“ a „nesprávné“, „pokrokové“ a „zaostalé“, „odpovědné“ a „nezodpovědné“. Takové nálepky však společnost nespojují. Naopak.

Česká republika dnes nepotřebuje další symboly jednoho tábora proti druhému. Potřebuje autority, které budou schopny mluvit i s těmi, kteří mají odlišný názor.

Jestliže covid rozdělil společnost kvůli očkování, Green Deal kvůli ekonomice a Miloš Zeman kvůli svému konfrontačnímu stylu politiky, pak je legitimní ptát se, proč ani po nástupu Petra Pavla nedošlo k očekávanému uklidnění.

Možná je problém hlubší než jeden prezident. Možná je problém v celé politické kultuře, která se naučila získávat podporu rozdělováním lidí na soupeřící skupiny.

Přesto platí, že prezident republiky má větší možnost atmosféru ovlivnit než většina ostatních politiků. A právě proto bude jednou hodnocen nejen podle zahraničních cest, projevů nebo popularity v průzkumech, ale také podle toho, zda dokázal alespoň částečně zacelit příkopy, které českou společnost rozdělují.

Zatím se zdá, že tato výzva zůstává nenaplněna.