Prezidentovi poradci: Odbojáři, kteří zapomněli na své ideály.

Kdysi bojovali proti komunistům. Dnes radí bývalému členovi KSČ

Jan Macháček podepsal Chartu 77 a vyslýchala ho StB. Michael Žantovský se pohyboval kolem samizdatu a spoluzakládal Občanské fórum. Jiří Pehe odešel do exilu a působil ve Freedom House a Rádiu Svobodná Evropa. Karel Schwarzenberg podporoval lidská práva a československý disent. Petr Kolář se účastnil protirežimních demonstrací. Ve stejné době byl Petr Pavel členem KSČ, důstojníkem Československé lidové armády a od roku 1988 studoval zpravodajský obor. Dnes se jejich životní cesty setkaly na Pražském hradě. A nabízí se nepříjemná otázka: co se stalo s jejich někdejšími ideály?

Jsou chvíle, kdy historie vytvoří natolik absurdní situaci, že ji není potřeba karikovat. Stačí vedle sebe položit životopisy lidí, kteří před listopadem 1989 stáli na různých stranách tehdejší společnosti, a potom se podívat, kde stojí dnes.

Lidé, kteří před listopadem 1989 různými způsoby vystupovali proti komunistickému režimu, se po více než třiceti letech ocitli v poradním okolí prezidenta Petra Pavla. Člověka, jehož vlastní cesta v posledních letech komunismu vedla přes profesionální vojenskou kariéru, členství v KSČ a následně studium zpravodajského oboru.

Nechci tvrdit, že Petr Pavel zůstal komunistou. Takové tvrzení by bylo absurdní a odporovalo by jeho polistopadové kariéře. Po roce 1989 pokračoval v armádě demokratického státu, stal se náčelníkem Generálního štábu a nakonec předsedou Vojenského výboru NATO. Sám své členství v KSČ označil za chybu.

Jenže změna člověka neznamená vymazání jeho životopisu. A právě proto tentokrát otázka nesměřuje pouze na Petra Pavla. Mnohem zajímavější je podle mě otázka určená lidem kolem něj: Co se stalo s vašimi někdejšími ideály?

Když Macháčka vyslýchala StB, Pavel byl členem KSČ

Jan Macháček představuje možná nejvýraznější paradox celého příběhu. V osmdesátých letech se pohyboval v undergroundu, hrál s Plastic People of the Universe, podílel se na samizdatu a v roce 1988 podepsal Chartu 77. Kvůli svým aktivitám se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti a byl vyslýchán. Jeho odpor proti komunistickému režimu byl po letech také oficiálně oceněn.

A právě rok 1988 je mimořádně zajímavý. Zatímco Macháček podepisoval Chartu 77, Petr Pavel byl členem Komunistické strany Československa a zahajoval studium zpravodajského oboru na Vojenské akademii v Brně.

Dva lidé, jedna země a jeden rok, ale dvě zásadně odlišné životní volby. Jeden se pohyboval v prostředí, které komunistická moc sledovala a potlačovala, zatímco druhý pokračoval v profesionální kariéře uvnitř armády komunistického státu.

Dnes je Jan Macháček členem prezidentova zahraničněpolitického poradního panelu. A právě proto se nabízí otázka, která možná zní provokativně, ale podle mého názoru je naprosto legitimní: Co by Jan Macháček z roku 1988 řekl Janu Macháčkovi roku 2026?

Žantovský pomáhal bourat režim, ve kterém Pavel sloužil

Podobně pozoruhodný je příběh Michaela Žantovského. Před listopadem 1989 přispíval do samizdatového tisku a když se komunistický režim začal hroutit, patřil mezi zakládající členy Občanského fóra. Následně se stal mluvčím Václava Havla.

Petr Pavel byl v listopadu 1989 stále důstojníkem Československé lidové armády a členem KSČ. Žantovský se tak podílel na vzniku politické síly, která pomáhala ukončit monopol komunistické moci, zatímco Pavel do posledního roku existence režimu pokračoval ve své vojenské kariéře uvnitř jeho struktur.

O více než třicet let později Žantovský radí prezidentu Pavlovi. Samozřejmě, lidé se mohou změnit a demokratická společnost musí připouštět možnost druhé šance. Otázkou ale je, zda druhá šance musí automaticky znamenat také ztrátu historické paměti.

Pehe odešel na Západ, Pavel pokračoval v armádě

Jiří Pehe představuje další odlišný životní příběh. V roce 1981 emigroval z Československa a ve Spojených státech získal politický azyl. Později působil ve Freedom House a v roce 1988 přešel do Rádia Svobodná Evropa.

Znovu se tedy vraťme do stejného roku. V roce 1988 Pehe nastupuje do Svobodné Evropy, Macháček podepisuje Chartu 77, Žantovský působí v prostředí samizdatu a Karel Schwarzenberg stojí v čele významné mezinárodní lidskoprávní organizace. Petr Pavel je ve stejném roce členem KSČ a nastupuje ke studiu zpravodajského oboru.

Nemusíme nikoho démonizovat ani používat přehnané přívlastky. Kontrast těchto životopisů je dostatečně výrazný sám o sobě.

Schwarzenberg podporoval disent. Později radil Pavlovi

Karel Schwarzenberg pocházel z rodiny, která po komunistickém převratu odešla z Československa. V osmdesátých letech se angažoval v mezinárodním lidskoprávním hnutí a podporoval československý disent. Po listopadu 1989 se stal jedním z nejbližších spolupracovníků Václava Havla.

V roce 2023 se Schwarzenberg stal také členem neformální skupiny zahraničněpolitických poradců prezidenta Petra Pavla.

Není na tom nic nezákonného a samotné rozhodnutí radit demokraticky zvolenému prezidentovi samozřejmě nelze označit za něco špatného. Historický kontrast je však nepřehlédnutelný. Schwarzenberg představoval svět exilu, disentu, západních demokracií a lidských práv, proti kterému komunistická propaganda po desetiletí vystupovala. Nakonec se jeho životní cesta na Pražském hradě protnula s cestou bývalého člena KSČ.

Petr Kolář měl také možnost volby

Zajímavý je rovněž Petr Kolář. Jeho životopis nelze stavět na stejnou úroveň jako životopis chartisty Jana Macháčka a nebylo by poctivé z něj zpětně vytvářet klasického disidenta. Má však doloženou účast na protirežimních demonstracích v roce 1989 a podle svého svědectví odmítl možnost vstoupit do KSČ, přestože to mělo dopad na jeho profesní možnosti.

A právě tady se dostáváme k důležitému argumentu. Petr Pavel měl rovněž možnost volby a zvolil jinak.

Ne každý tehdy udělal stejnou volbu

Když se diskutuje o Pavlově komunistické minulosti, často zaznívá argument, že taková jednoduše byla doba. Ano, byla. Právě životopisy lidí kolem současného prezidenta ale ukazují, že ne každý reagoval na tuto dobu stejně.

Někdo podepsal Chartu 77 a někdo šířil samizdat. Jiný odešel do exilu nebo pracoval pro Svobodnou Evropu. Někdo odmítl vstup do KSČ a jiný se účastnil protirežimních demonstrací. A Petr Pavel se rozhodl do KSČ vstoupit a pokračovat v profesionální vojenské kariéře.

To neznamená, že každý člověk měl stejné možnosti nebo že každý, kdo nebyl disidentem, podporoval komunistický režim. Tak jednoduchá historie nebyla. Znamená to však, že tvrzení o neexistenci jiné cesty neobstojí. Životopisy některých Pavlových vlastních poradců dokazují, že jiné cesty existovaly.

Zaprodali své někdejší ideály?

A právě tady se dostávám k otázce, která mi na celém příběhu připadá nejnepříjemnější. Co se stalo s lidmi, kteří kdysi kvůli svému přesvědčení riskovali kariéru, svobodu nebo možnost normálně žít?

Bylo by nepoctivé napsat, že se „zaprodali za peníze“, protože pro takové tvrzení nemáme důkaz. Původní zahraničněpolitickou poradní skupinu Hrad naopak prezentoval jako neformální a neplacenou. Jenže peníze nejsou jedinou měnou politiky. Existuje také vliv, prestiž, společenské postavení, přístup k hlavě státu, možnost ovlivňovat zahraniční politiku a samotná blízkost centra moci.

Proto otázku formuluji jinak: Nevyměnili někteří někdejší odpůrci režimu část svých starých zásad za možnost stát znovu blízko moci?

Odpověď neznám a do jejich motivací nevidím. Možná jsou skutečně přesvědčeni, že Petr Pavel svoji minulost odčinil. Možná považují jeho působení v demokratické armádě a NATO za dostatečný důkaz zásadní osobní proměny. Pokud tomu tak je, je to legitimní postoj.

Pak bych ale rád slyšel jejich vysvětlení.

Kdy pro ně Pavlova minulost přestala být problémem?

Představme si na okamžik Československo roku 1988. Jan Macháček podepisuje Chartu 77 a dostává se do hledáčku StB. Jiří Pehe působí v zahraničí a nastupuje do Svobodné Evropy. Michael Žantovský přispívá do samizdatu. Karel Schwarzenberg stojí v čele mezinárodní lidskoprávní organizace. Petr Pavel je členem KSČ, důstojníkem Československé lidové armády a nastupuje ke zpravodajskému studiu.

Kdyby někdo tehdejšímu Macháčkovi řekl, že o pětatřicet let později bude tento důstojník prezidentem demokratické České republiky a on sám mu bude radit v zahraniční politice, zřejmě by to znělo jako absurdní politická satira.

Jenže přesně takovou schopnost má historie.

Proto bych se těchto lidí rád zeptal jednoduše: Ve kterém okamžiku pro vás Pavlova předlistopadová minulost přestala být důležitá a proč?

Možná odpuštění, možná politický pragmatismus

Existuje samozřejmě smířlivé vysvětlení. Tito lidé mohou Pavlovu více než třicetiletou polistopadovou kariéru považovat za dostatečný důkaz jeho proměny. Pavel sloužil demokratickému Československu a České republice, stal se náčelníkem Generálního štábu a nakonec předsedou Vojenského výboru NATO. To rozhodně není bezvýznamná část jeho životopisu.

Jenže právě lidé, kteří proti komunismu skutečně vystupovali, by podle mého názoru měli nejlépe vědět, že minulost nelze přepisovat podle současné politické potřeby. Odpustit člověku jeho minulost je jedna věc. Přestat ji připomínat je věc druhá.

A existuje samozřejmě i méně vznešené vysvětlení: politický pragmatismus. Někdejší protivníci režimu jednoduše přijali, že Petr Pavel je dnes demokraticky zvoleným prezidentem, sdílejí s ním současné politické názory a jeho minulost už pro ně není podstatná.

I to je jejich právo. Stejně jako je právem veřejnosti se ptát, zda při takovém pragmatismu nezůstala část někdejších zásad někde za dveřmi Pražského hradu.

Z odpůrců režimu poradci bývalého člena KSČ

Na celém příběhu mě nakonec nezaráží skutečnost, že se Petr Pavel stal prezidentem. O tom rozhodli voliči a jejich rozhodnutí je třeba respektovat. Mnohem zajímavější je, kdo se rozhodl stát po jeho boku.

Máme člověka spojeného s Chartou 77, člověka ze samizdatu a Občanského fóra, emigranta spojeného s Freedom House a Svobodnou Evropou, aristokrata podporujícího lidská práva a disent a člověka účastnícího se protirežimních demonstrací. Jsou to životopisy, které nám připomínají jednu podstatnou skutečnost: i před listopadem 1989 bylo možné komunistickému režimu různými způsoby říci ne.

Petr Pavel tehdy zvolil jinou cestu.

Možná je jejich dnešní spolupráce krásným důkazem národního smíření. Možná je důkazem skutečné Pavlovy osobní proměny. Možná mu tito lidé jednoduše odpustili. Ale možná v tom lze spatřovat také něco méně romantického: politický pragmatismus lidí, kteří kdysi stáli proti tehdejší moci a dnes chtějí mít vliv na moc současnou.

Jako šéfredaktor tohoto webu si dovolím vlastní názor. Od lidí, kteří kdysi riskovali kvůli svým zásadám, bych očekával, že budou právě na zásady přísnější než ostatní. Nemusí Petra Pavla nenávidět, nemusí ho doživotně odsuzovat a samozřejmě mají právo uznat jeho pozdější životní proměnu. Ale právě od nich bych očekával otevřenou odpověď na otázku, proč pro ně člověk s tak odlišnou předlistopadovou cestou dnes představuje autoritu, které jsou ochotni radit.

Historie nám totiž připravila skutečně ironický obraz. Někdejší odpůrci komunistického režimu dnes sedí v poradním okolí prezidenta, který byl členem KSČ a jehož profesní cesta před listopadem 1989 vedla armádními strukturami tehdejšího státu.

Možná mu odpustili, možná uvěřili jeho proměně a možná je pro ně současná politika důležitější než minulost. To všechno jsou možné odpovědi.

Jedna otázka ale zůstává a podle mého názoru mají právo ji položit především lidé, kteří komunistický režim skutečně zažili: Pánové, za co jste tehdy bojovali – a platí vaše tehdejší zásady ještě dnes?

Jedná se o komentář šéfredaktora Jean Paul Gotye