Ukrajinci v Česku: Výhody zůstaly, účet platí Češi!

Čtyři roky slyšíme, kolik Ukrajinci odvádějí na daních a pojistném. Mnohem méně se mluví o tom, co jejich příchod stál české domácnosti, jaké zvláštní podmínky jim stát vytvořil a proč některá z těchto pravidel přetrvávají i roky po začátku války. Pomoc lidem prchajícím před válkou byla pochopitelná. Po čtyřech letech je ale stejně pochopitelné chtít znát celý účet a ptát se, kdy začnou platit stejná pravidla.

Čtyři roky mimořádného režimu pro Ukrajince

Česká republika po ruském útoku na Ukrajinu udělala něco mimořádného. Během několika měsíců přijala statisíce lidí, otevřela jim pracovní trh, školy a zdravotní systém a vytvořila speciální režim sociální, materiální a pobytové pomoci. V prvních měsících války bylo takové řešení pochopitelnou reakcí na mimořádnou humanitární situaci.

Jenže rok 2022 je dávno pryč a v České republice stále žijí statisíce držitelů dočasné ochrany. Některé původní úlevy mezitím skončily, jiné byly výrazně omezeny, ale část zvláštního režimu přetrvává. Je proto legitimní ptát se, jak dlouho má být dočasnost důvodem pro rozdílná pravidla a kdy se člověk, který zde žije několik let, přesune z mimořádného režimu do standardního systému.

Stát ukazuje příjmy, českým domácnostem ale jejich účet nespočítá

Jedním z hlavních argumentů na podporu současného systému je fiskální bilance. Pracující uprchlíci odvádějí daně, sociální a zdravotní pojistné, nakupují v českých obchodech a jejich ekonomická aktivita vytváří další příjmy veřejných rozpočtů. V posledních obdobích podle státních statistik tyto příjmy převyšují některé sledované přímé výdaje spojené s uprchlíky.

To je důležitý údaj, ale státní rozpočet není totéž co rozpočet české domácnosti. Fiskální bilance totiž nezachycuje všechny ekonomické dopady příchodu téměř čtyř set tisíc lidí do země s omezenou nabídkou bytů, školských kapacit, zdravotních služeb nebo pracovní síly v některých profesích.

Pokud česká rodina při hledání nájemního bytu čelí většímu počtu zájemců a rostoucímu nájemnému, tento náklad se v tabulce Ministerstva práce a sociálních věcí neobjeví. Stejně tak se v ní přímo neukáže případný lokální tlak na mzdy v profesích, kde výrazně vzrostla nabídka pracovní síly, ani všechny dodatečné náklady obcí na školství, dopravu nebo další veřejné služby.

Právě proto je zavádějící redukovat celou debatu na tvrzení, zda je státní rozpočet několik miliard korun „v plusu“, nebo „v minusu“. Fiskální bilance státu není celkovou ekonomickou bilancí české společnosti.

Téměř 400 tisíc lidí nemůže být bez ekonomického dopadu

Na konci června 2026 bylo v České republice evidováno 390 812 aktivních registrací dočasné ochrany. Česká republika zároveň patří v přepočtu na počet obyvatel mezi evropské země, které přijaly největší počet ukrajinských uprchlíků.

Samotný vysoký počet lidí není argumentem proti jejich přijetí. Je však důvodem odmítnout představu, že příchod populace velikosti většího českého města může proběhnout bez ekonomických a společenských následků.

Noví obyvatelé potřebují bydlení, zdravotní péči, školy, dopravu a zaměstnání. Současně pracují, odvádějí daně, nakupují a vytvářejí ekonomickou hodnotu. Poctivá bilance proto musí počítat obě strany, nikoliv pouze čísla, která se právě hodí do politického argumentu.

Mimořádná pomoc se postupně stala samostatným systémem

Po začátku války vznikl pro držitele dočasné ochrany soubor zvláštních pravidel. Některá byla zcela logická a bez nich by nebylo možné zvládnout statisíce lidí přicházejících během několika týdnů. Stát zajistil počáteční zdravotní pojištění, humanitární ubytování, speciální dávkový systém a volný přístup na pracovní trh.

Vedle toho vznikaly další úlevy. V různých obdobích byla v některých městech poskytována bezplatná veřejná doprava, obce mohly prominout určité místní poplatky a ukrajinská vozidla získala zvláštní evidenční a technický režim.

Nebylo by korektní tvrdit, že všechny tyto výhody platí dodnes nebo že je automaticky získal každý Ukrajinec. Řada z nich byla pouze dočasná, některé závisely na rozhodnutí konkrétní obce a jiné jsou v roce 2026 podstatně omezenější než bezprostředně po začátku války.

Přesto je důležité je připomínat, protože představují část skutečného rozsahu české pomoci. Pokud chceme diskutovat o tom, kolik uprchlíci České republice přinesli a kolik stáli, nelze počítat pouze hotovostní sociální dávky. Součástí pomoci byly také služby, veřejné prostředky a zvláštní právní režimy.

Čech, Ukrajinec a rozdílná pravidla

Právě při konkrétním srovnání je nejlépe vidět, kde už dnes platí prakticky stejná pravidla a kde zvláštní režim stále existuje. Následující přehled rozlišuje také výhody, které už skončily nebo byly omezeny, protože bez tohoto časového rozlišení by bylo srovnání zavádějící.

Ukrajinské auto ukazuje problém dvojích pravidel

Jedním z nejviditelnějších příkladů rozdílného režimu jsou automobily. Český motorista musí mít vozidlo registrované podle českých pravidel, plnit zákonné povinnosti a v pravidelných intervalech absolvovat technickou kontrolu.

U vozidla registrovaného na Ukrajině v režimu mezinárodního provozu je situace odlišná. Ministerstvo dopravy uvádí, že se na takové vozidlo nevztahuje povinnost absolvovat pravidelnou českou STK. Vozidlo samozřejmě musí být technicky způsobilé a jeho stav může kontrolovat Policie ČR, pravidelná česká technická kontrola však povinná není.

Nejde přitom pouze o politickou interpretaci rozdílných pravidel. Ministerstvo dopravy v roce 2026 samo představilo připravovanou změnu pod heslem „Stejná pravidla pro všechny“. Nový systém má postupně ukrajinská vozidla zapojit do standardního českého režimu a od roku 2028 zavést jejich povinnou registraci.

Právě zde vzniká legitimní otázka, proč má ke skutečnému sjednocení dojít až několik let po začátku války. Krátkodobá výjimka v roce 2022 byla pochopitelná. Čím déle ale mimořádný režim trvá, tím obtížněji se vysvětluje českému motoristovi, proč pro dvě vozidla dlouhodobě platí rozdílné povinnosti.

MHD zdarma existovala, ale její rozsah se výrazně zmenšil

Podobně je potřeba přesně zacházet s tvrzením o bezplatné veřejné dopravě. Není pravda, že by dnes všichni Ukrajinci jezdili českou MHD zdarma. Stejně tak ale není pravda, že taková výhoda nikdy neexistovala.

Praha zavedla už 28. února 2022 bezplatnou přepravu ukrajinských občanů v Praze a Středočeském kraji. Původně bylo možné nárok prokazovat ukrajinským pasem nebo občanským průkazem. Později byla pravidla výrazně zpřísněna a rozsah bezplatného cestování omezen.

To je důležité i pro celý tento článek. Kritika má smysl pouze tehdy, pokud rozlišujeme mezi pomocí poskytovanou během akutní uprchlické krize a výhodami, které přetrvávají několik let. Tvrdit dnes jednoduše, že „Ukrajinci mají MHD zdarma“, by bylo zavádějící. Přesnější je říci, že bezplatná doprava byla jednou z forem mimořádné pomoci a v některých systémech zůstala pouze její výrazně omezená podoba.

Obce mohly odpouštět odpad i další místní poplatky

Méně známou součástí pomoci byly místní poplatky. Ministerstvo financí v březnu 2022 informovalo obce, že masový příchod uprchlíků lze považovat za mimořádnou událost a že mohou některé místní poplatky zcela nebo částečně prominout.

Ministerstvo mezi nimi výslovně uvádělo například poplatek za komunální odpad, poplatek ze psů nebo poplatek z pobytu. Nešlo však o automatické celostátní osvobození každého ukrajinského občana. Rozhodnutí záviselo na konkrétní obci.

Právě tento detail ukazuje, proč je potřeba o výhodách psát přesně. Internetové tvrzení „Ukrajinci neplatili odpad“ je příliš široké. Správné tvrzení zní, že stát vytvořil obcím možnost tyto poplatky v souvislosti s uprchlickou krizí prominout a některé samosprávy této možnosti mohly využít.

Zdravotní pojištění: rozhodující je, kdo peníze skutečně zaplatil

Mnohem důležitější část celého účtu představuje zdravotnictví. Držitelé dočasné ochrany získali přístup k českému veřejnému zdravotnímu pojištění a v počátečním období za ně pojistné hradí český stát. Později se jejich situace mění podle ekonomické aktivity a osobního postavení.

Zaměstnanec odvádí pojistné prostřednictvím zaměstnání, OSVČ jej platí podle pravidel pro podnikatele a část lidí může být samoplátcem. Současně existují osoby, za které pojistné nadále hradí stát, pokud splňují zákonné podmínky státního pojištěnce.

Proto nestačí zveřejnit velké číslo a označit jej za částku, kterou „Ukrajinci zaplatili zdravotním pojišťovnám“. Pro skutečné vyhodnocení potřebujeme znát strukturu těchto peněz. Kolik pochází od zaměstnanců a zaměstnavatelů, kolik od OSVČ a samoplátců a kolik za ukrajinské pojištěnce zaplatil český stát?

Platba českého státu za státního pojištěnce totiž není ekonomicky totéž jako pojistné vytvořené pracovním místem. Dokud tato čísla nejsou veřejnosti prezentována odděleně, zůstává část zdravotní bilance obtížně čitelná.

Pracující Ukrajinec automaticky neznamená pracovní poměr s plnými odvody

Podobnou opatrnost vyžadují statistiky zaměstnanosti. Vysoký počet pracujících uprchlíků je důležitým dokladem jejich ekonomického zapojení a bezpochyby pomohl českým firmám v odvětvích, která dlouhodobě trpěla nedostatkem pracovní síly.

Pracovněprávní vztah však nemusí automaticky znamenat klasický pracovní poměr. Do statistik mohou vstupovat pracovní smlouvy, DPP nebo DPČ a jedna osoba může mít za určitých okolností více pracovních vztahů.

DPP a další zákonné možnosti práce bez některých pojistných odvodů přitom nejsou speciální ukrajinskou výhodou. Za stejných podmínek je může využívat český pracovník. Pokud ale stát používá počet zaměstnaných držitelů dočasné ochrany jako argument pro jejich fiskální přínos, bylo by vhodné zveřejňovat podrobnější strukturu jejich zaměstnanosti.

Veřejnost by měla vědět, kolik lidí pracuje v klasickém pracovním poměru, kolik využívá DPP nebo DPČ, kolik podniká jako OSVČ a kolik pracovních vztahů skutečně vytváří sociální a zdravotní odvody. Teprve potom lze přesněji posoudit skutečný přínos pracovního zapojení uprchlíků veřejným rozpočtům.

Největší skrytý účet může ležet na trhu s bydlením

Právě bydlení ukazuje slabinu jednoduchého vládního účetnictví nejlépe. Statisíce nových obyvatel musí někde bydlet a postupem času se velká část ukrajinských domácností přesunula z humanitárního ubytování na standardní komerční trh.

Výzkumy ukazují, že velká většina uprchlíků v nájemním nebo podnájemním bydlení své náklady hradí sama. Z pohledu jejich integrace je to pozitivní zpráva. Z pohledu trhu s bydlením to však současně znamená desítky tisíc dalších domácností soutěžících o omezený počet bytů.

Nebylo by korektní tvrdit, že Ukrajinci způsobili českou bytovou krizi. Česká republika měla problém s nedostatečnou výstavbou a drahým bydlením dávno před rokem 2022. Po začátku války navíc působila inflace, vysoké úrokové sazby, drahé hypotéky a energetická krize.

Stejně nekorektní by ale bylo tvrdit, že příchod statisíců lidí nemohl ceny nájemního bydlení ovlivnit. Česká národní banka sama zvýšený příchod uprchlíků uvedla mezi faktory působícími od roku 2022 na růst tržního nájemného.

Majitel bytu mohl vydělat, nájemník mohl zaplatit více

Právě zde se ukazuje, proč nelze mluvit o jednom společném výsledku pro celé Česko. Vyšší poptávka po nájemním bydlení může být výhodná pro majitele investičního bytu, který získá více zájemců a silnější pozici při stanovování nájemného.

Mladý člověk nebo rodina hledající nájemní byt stojí na opačné straně trhu. Pro ně může větší počet zájemců znamenat obtížnější hledání a vyšší cenu. Náklad této domácnosti se však nikdy neobjeví ve statistice sociálních výdajů na uprchlíky.

Proto je tvrzení, že „Česká republika na uprchlících vydělává“, bez dalšího vysvětlení příliš jednoduché. Přesnější otázka zní, kdo konkrétně vydělává a kdo naopak nese část nákladů.

Pracovní trh přinesl firmám zaměstnance, otázka mezd ale zůstává

Také na pracovním trhu mohou existovat vítězové a poražení. Dostupná data nepodporují jednoduché tvrzení, že ukrajinští uprchlíci způsobili masovou nezaměstnanost českých občanů. Česká ekonomika naopak před jejich příchodem dlouhodobě trpěla nedostatkem pracovníků a řada firem novou pracovní sílu potřebovala.

Jiná otázka však zní, jak zvýšení nabídky pracovní síly ovlivnilo růst mezd v jednotlivých nízkopříjmových profesích. Pokud zaměstnavatel získá větší počet lidí ochotných přijmout určitou práci, jeho vyjednávací pozice se zlepšuje. Pro podnik může jít o významnou výhodu, zatímco pro stávajícího pracovníka může větší konkurence znamenat slabší pozici při vyjednávání o mzdě.

Z dostupných dat ale nelze poctivě tvrdit, že Ukrajinci plošně snížili české mzdy. Právě proto by měl stát tento dopad podrobně sledovat podle profesí, regionů a příjmových skupin a výsledky zveřejňovat.

Největším problémem není pomoc, ale dlouhodobý dvojí režim

Pomoc člověku, který v roce 2022 utekl před válkou, není sama o sobě problém. Bez počátečního zdravotního pojištění, bydlení a možnosti okamžitě pracovat by Česká republika tehdejší situaci zvládala podstatně obtížněji.

Otázka se mění s časem. Čím déle člověk v České republice žije, tím obtížnější je obhajovat některé rozdíly pouze argumentem mimořádné situace. Pokud zde někdo dlouhodobě pracuje, podniká, vychovává děti a plánuje zůstat, měl by se podle mého názoru postupně přesouvat ze systému mimořádné ochrany do standardního režimu.

To znamená podobné povinnosti, podobná pravidla a také podobnou odpovědnost vůči společnosti, ve které dlouhodobě žije. Pomoc zranitelným lidem může pokračovat, aniž by mimořádný právní režim musel být trvalým řešením pro všechny.

Ostatní cizinci musí splnit podmínky, které dočasná ochrana obchází

Srovnání pouze s českými občany navíc není úplné. Držitel dočasné ochrany má v některých oblastech výrazně jednodušší postavení také ve srovnání s občanem jiné země mimo Evropskou unii.

Člověk přicházející například z Indie, Vietnamu nebo jiné třetí země musí podle svého účelu pobytu řešit standardní pobytové oprávnění a pro zaměstnání často také zaměstnaneckou kartu nebo jiný příslušný režim. Držitel dočasné ochrany má volný přístup na český pracovní trh.

V roce 2022 to byla logická reakce na mimořádný příliv lidí prchajících před válkou. Po několika letech ale vzniká legitimní otázka, zda má být stejný mimořádný režim používán i pro člověka, který v České republice dlouhodobě žije a chce zde trvale zůstat.

Pomoc neznamená povinnost mlčet o integraci a loajalitě

Česká republika poskytla statisícům lidí bezpečí, přístup ke zdravotnictví, školám, pracovnímu trhu a v případě potřeby také sociální a humanitární pomoc. Česká společnost tím prokázala mimořádnou míru solidarity.

Z této pomoci ale nelze odvozovat požadavek na politickou poslušnost nebo povinnou vděčnost. Stejně tak není možné z jednotlivých negativních zkušeností vytvořit tvrzení, že jsou Ukrajinci jako národ „nevděční“. Takový závěr o statisících různých lidí by nebylo možné věcně doložit.

Po několika letech pobytu je však legitimní očekávat respekt k České republice a jejím zákonům, snahu o znalost českého jazyka, ekonomickou soběstačnost tam, kde je možná, a skutečnou integraci lidí, kteří zde chtějí dlouhodobě žít.

Integrace totiž není jednostranná povinnost hostitelské společnosti. Pokud stát poskytne ochranu a možnost vybudovat si v České republice nový život, může současně požadovat respektování pravidel země a postupné převzetí stejných povinností, jaké mají ostatní dlouhodobí obyvatelé.

Po čtyřech letech už potřebujeme kompletní účet

Česká pomoc Ukrajině měla a stále má svou cenu. Současně mají pracující Ukrajinci pro českou ekonomiku skutečnou hodnotu. Pracují, podnikají, odvádějí daně a pojistné, nakupují české zboží a služby a pomáhají obsazovat pracovní místa, na která firmy obtížně hledaly zaměstnance.

To ale není důvod přestat počítat druhou stranu bilance. Vedle přímých sociálních výdajů existovalo humanitární ubytování, zdravotní pojištění hrazené státem, bezplatná doprava, možnosti prominutí místních poplatků a zvláštní právní režimy. Vedle státního rozpočtu existují také dopady na bydlení, pracovní trh, školství a další veřejné služby.

Proto není přesné tvrdit ani to, že „Ukrajinci nás pouze stojí peníze“, ani to, že „na Ukrajincích Česká republika vydělává“. Obě věty redukují složitou ekonomickou realitu na politické heslo.

Po čtyřech letech bychom měli chtít něco přesnějšího: transparentní účet, jasné oddělení skutečně zaplacených daní a odvodů od plateb státu, vyčíslení přímých nákladů a otevřenou analýzu dopadů na české domácnosti.

Pomohli jsme, teď mají přijít stejná pravidla

Česká společnost v roce 2022 pomohla lidem, kteří se během několika dní ocitli bez bezpečného domova. Na tom není nic, za co by se měla omlouvat. Stejně tak se ale nemusí omlouvat za to, že po několika letech chce vědět, kolik tato pomoc skutečně stojí a kdy skončí jednotlivé mimořádné výjimky.

Kdo potřebuje akutní pomoc, měl by ji dostat. Kdo je zranitelný, nemocný nebo se objektivně nedokáže sám zabezpečit, nemá být ponechán bez podpory. Kdo však v České republice dlouhodobě žije, pracuje, podniká a plánuje zde budoucnost, měl by se postupně stát standardním účastníkem českého systému se srovnatelnými právy i povinnostmi.

Po čtyřech letech proto není hlavní otázkou, zda jsme měli Ukrajincům pomoci. Hlavní otázkou je, jak dlouho ještě potřebujeme mimořádný režim a kdy začne v plném rozsahu platit jednoduchý princip: stejná pravidla pro všechny.

Komentář šéfredaktora Jean Paul Gotye