Prezident, nebo značka Petr Pavel? Kde končí reprezentace a začíná kult osobnosti

Generál, motorkář, fotograf, sportovec, dobrodruh, rocker, manžel a muž mezi celebritami. A někde mezi tím vším také prezident České republiky. Petr Pavel patří k nejvýrazněji vizuálně prezentovaným českým prezidentům. Samotná popularita ani prezidentovy koníčky samozřejmě nejsou problémem. Otázka je jiná: Kdy ještě Petr Pavel reprezentuje Českou republiku a kdy už Česká republika slouží jako kulisa pro prezentaci Petra Pavla?

Prezident republiky není celebrita, influencer ani obchodní značka. Pražský hrad není PR agentura jednoho člověka. Prezident dostává na omezenou dobu mimořádnou důvěru občanů, aby zastupoval stát, jeho občany, zájmy, historii a instituce. U Petra Pavla však během několika let vznikla natolik výrazná veřejná persona, že je legitimní položit otázku, zda se samotný prezidentský úřad nezačíná ztrácet za člověkem, který jej právě zastává.

Prezident, který se údajně nechtěl zviditelňovat

Začátek Pavlova prezidentství přitom vypadal poněkud jinak. Když v květnu 2023 představoval svůj oficiální portrét, přiznal, že jeho původní představou bylo nemít portrét ani známku a pokud možno se tímto způsobem nezviditelňovat. Dokonce považoval za nutné zdůraznit, že nejde o „budování kultu osobnosti“.

Dnes Hrad nabízí oficiální barevnou i černobílou fotografii prezidenta, společnou fotografii Petra a Evy Pavlových a samozřejmě oficiální prezidentský portrét, který lze získat také vytištěný ve formátu A2.

Samotný portrét samozřejmě žádný kult osobnosti nedokazuje. Prezident má právo na oficiální portrét a podobnou tradici známe i z minulosti. Zajímavý je však kontrast mezi Pavlovými slovy o nezviditelňování a tím, jak rozsáhlá veřejná prezentace jeho osobnosti následně vznikla.

A portrétem to rozhodně nekončí.

Generál se stal součástí prezidentské značky

Vojenská minulost je jedním ze základních pilířů Pavlovy veřejné autority. Bývalý generál, náčelník Generálního štábu a předseda Vojenského výboru NATO působí jako člověk bezpečnosti, pořádku, disciplíny a rozhodnosti.

Na jeho minulosti samozřejmě není nic nelegitimního. Je součástí jeho životopisu a zkušeností. Zajímavé však je, jak pevně zůstává vojenská identita spojena s jeho prezidentskou personou.

Pavel není veřejnosti představován pouze jako prezident České republiky. Stále znovu se vrací obraz generála, bezpečnostního experta a člověka, který „ví, co dělat“.

Prezidentský úřad přitom nemá čerpat autoritu z předchozí vojenské hodnosti svého držitele. Prezident má mít autoritu proto, že zastává ústavní funkci svěřenou občany.

Prezident na motorce

Ještě výraznějším symbolem Pavlovy osobní značky se stala motorka. Motocykl už dávno není pouze soukromým koníčkem člověka jménem Petr Pavel. Stal se jedním z nejrozpoznatelnějších atributů prezidenta republiky.

Pavel na motorce absolvoval pracovní cestu do Bavorska, přijíždí na motoristické akce, účastní se MotoGP, superbiků a navštěvuje Motosalon. Fotografie prezidenta v motorkářském oblečení jsou mediálně mimořádně atraktivní a vytvářejí úplně jiný obraz než tradiční fotografie státníka za pracovním stolem.

Motocyklová tematika se dokonce dostala přímo do prezidentského prostředí. V Lánech se konala výstava „S prezidentem do Lán aneb doprovodné motocykly nejen ze sbírek Národního technického muzea“.

V roce 2025 se zase v rámci charitativní aukce dražil prezidentův vlastní motocykl BMW. Výtěžek směřoval Nadačnímu fondu Evy Pavlové, což je samozřejmě důležitý a legitimní charitativní kontext. Současně ale vznikla další společensky a mediálně atraktivní událost pevně spojená s osobností prezidenta, jeho manželkou a jeho motorkou.

Jedna projížďka na motorce samozřejmě nic nedokazuje. Když se však motorka objevuje znovu a znovu, stává se z koníčku symbolem. A symbol je základním stavebním kamenem každé politické značky.

Prezident fotografem a jeho fotografie v muzeu

Podobně zajímavý příběh vznikl kolem Pavlova fotografování. Prezident fotografuje motoristické závody, pohybuje se mezi profesionálními fotografy a na závodech superbiků se objevil dokonce ve fotografické vestě s označením „Media“.

Nejzajímavější ale byla Rallye Dakar. Pavel tam během soukromé cesty fotografoval závod. Na tom by nebylo nic pozoruhodného. Prezident má stejně jako každý člověk právo na koníčky a dovolenou.

Jenže fotografie následně nezůstaly v jeho soukromém archivu. Dostaly se na výstavu do Národního technického muzea a Ministerstvo kultury ji propagovalo jako „Výstavu dakarských fotografií prezidenta Petra Pavla“.

Tady už je namístě otázka, kde končí soukromý koníček člověka a začíná síla prezidentského úřadu.

Kolik amatérských fotografů dostane možnost vystavovat své fotografie v Národním technickém muzeu? A byla by stejná výstava uspořádána, kdyby autorem fotografií nebyl prezident republiky?

Právě to je podstata problému. Prezidentská funkce dokáže proměnit obyčejný osobní koníček v událost celostátního významu. A výsledkem není prezentace České republiky, ale prezentace další schopnosti Petra Pavla.

Sportovec a dobrodruh

Do stejné mozaiky zapadá prezidentův seskok padákem, účast na sportovních akcích, zkoušení různých disciplín nebo návštěvy olympijských festivalů.

Samostatně jsou to nevinné a často sympatické aktivity. Prezident, který se zajímá o sport a podporuje sportovce, není problémem. Naopak může jít o legitimní reprezentaci.

Jenže společně s motorkami, Dakarem a fotografováním vzniká další vrstva obrazu Petra Pavla: fyzicky aktivní muž, dobrodruh a člověk, který se nebojí výzev.

Generál dodává autoritu, motorka svobodu a mužnost, sport fyzickou kondici, padák odvahu a Dakar dobrodružství. Výsledkem je politicky mimořádně atraktivní persona.

To už není jen životopis. To je příběh.

Prezident rocker

Potom přichází hudba. AC/DC, Iron Maiden, Rock for People nebo opakované návštěvy Colours of Ostrava. Pavel se netají tím, jakou hudbu má rád, a ani na tom samozřejmě není nic špatného.

Jenže i hudební vkus se stal veřejnou součástí jeho osobnosti. Při Rock for People se například setkal se zpěvákem Iron Maiden Brucem Dickinsonem. Na Colours of Ostrava už prezident není jen anonymním návštěvníkem, ale vystupuje před publikem jako jedna z významných osobností programu.

Veřejnost tak nezná pouze Pavlovy politické postoje. Ví, že je motorkář, fotograf a rocker. Ví, jaké kapely poslouchá. Ví, jaké sporty provozuje.

To je přesně způsob, jakým se dnes vytváří osobní značka veřejné osobnosti: politik už není pouze nositelem názorů a funkce. Je životním stylem, se kterým se jeho příznivci mohou identifikovat.

Prezident mezi celebritami

Do stejného obrazu zapadají Karlovarský filmový festival, Ceny Anděl, setkání se Zdeňkem Svěrákem, hudební festivaly, divadla, sportovní hvězdy nebo další společenské události.

Prezident samozřejmě českou kulturu podporovat má. Hlava státu vždy navštěvovala divadla, koncerty a významné společenské akce. Bylo by nesmyslné kritizovat Pavla jen za to, že chodí mezi kulturní osobnosti.

Rozdíl je v množství a způsobu prezentace. Petr Pavel je díky tomu přítomen nejen v politickém zpravodajství, ale také ve sportu, motorismu, kultuře, lifestyle médiích, na festivalech a sociálních sítích.

Prezident se tak stává všudypřítomnou veřejnou osobností.

A čím více je vidět člověk, tím méně si někdy všímáme instituce.

Z prezidenta vznikl „prezidentský pár“

Zvláštní pozornost si zaslouží také prezentace Petra a Evy Pavlových. Samotný Hrad používá označení „prezidentský pár“, zveřejňuje jejich společnou oficiální fotografii a pravidelně publikuje fotogalerie z jejich společných aktivit.

Manželka prezidenta samozřejmě může svého muže doprovázet a věnovat se charitativním či společenským aktivitám. To je v demokratických zemích běžné.

Přesto bychom neměli zapomínat na jednoduchý fakt: občané České republiky žádný prezidentský pár nezvolili. Zvolili jednoho prezidenta.

Funkce první dámy není ústavní funkcí. Eva Pavlová nemá prezidentský mandát ani prezidentské pravomoci. Přesto kolem Hradu postupně vzniká obraz dvojice Petr a Eva Pavlovi jako určitého reprezentačního celku.

I to je forma personalizace prezidentského úřadu. Instituce dostává lidskou tvář, následně dvě tváře a nakonec vlastní příběh.

Jednotlivé události nic nedokazují. Jejich součet už stojí za pozornost

Bylo by absurdní tvrdit, že návštěva Iron Maiden znamená kult osobnosti. Stejně absurdní by bylo tvrdit, že kult osobnosti vzniká jízdou na BMW, fotografováním Dakaru nebo seskokem padákem.

Problém není jedna událost.

Zajímavý je jejich součet.

Když několik let veřejné prezentace poskládáme dohromady, dostáváme velmi přesně definovanou osobnost: Petr Pavel je prezentován jako generál, motorkář, fotograf, sportovec, dobrodruh, rocker, manžel, muž mezi lidmi a současně státník.

To je mimořádně silná politická značka.

A právě zde je legitimní položit otázku, zda stále sledujeme pouze moderní komunikaci prezidentského úřadu, nebo už systematické budování obrazu konkrétního člověka.

Havel, Klaus i Zeman měli svou image

Aby byla kritika poctivá, musíme připomenout předchozí prezidenty. Václav Havel byl dramatik, disident a člověk kulturního světa. Stýkal se s umělci a světovými celebritami. Václav Klaus byl ekonom, profesor, tenista a lyžař. Miloš Zeman měl Vysočinu, bonmoty a mimořádně výraznou lidovou personu.

Žádný český prezident tedy nebyl anonymním úředníkem.

Pavel však prezidentuje v úplně jiné mediální době. Sociální sítě, profesionální fotografie, videa, fotogalerie, lifestyle média a okamžité šíření každého atraktivního momentu umožňují vytvářet permanentní obraz politika způsobem, který Havel prakticky neznal a Klaus využíval jen v omezené míře.

Právě proto musí být hranice mezi prezentací republiky a prezentací prezidenta hlídána ještě důsledněji.

Prezident má ukazovat Českou republiku, ne Petra Pavla

Prezident má při zahraničních cestách ukazovat české firmy, vědce, kulturu a schopnosti českých občanů. Má prosazovat české zájmy, oceňovat úspěšné lidi, připomínat historii země a reprezentovat stát.

K tomu opravdu nepotřebujeme vědět, na jaké motorce jezdí, jaký používá fotoaparát, jakou poslouchá hudbu nebo jaké adrenalinové aktivity zvládne.

Nic z toho nevypovídá o kvalitě výkonu prezidentské funkce.

Prezident není influencer a Pražský hrad není jeho osobní Instagram.

Čím více se veřejná komunikace soustředí na člověka, tím větší je riziko, že občané začnou hodnotit jeho osobnost místo jeho rozhodnutí.

A přesně tam začíná problém.

Kde končí prezidentské PR a začíná kult osobnosti?

Česká republika není autoritářským státem a Petr Pavel není diktátorem. Kult osobnosti v historickém významu, jak jej známe z totalitních režimů, je něco nesrovnatelně závažnějšího.

Přesto má každý kult osobnosti jeden základní předpoklad: člověk začne být důležitější než instituce, kterou zastupuje.

A právě proto bychom neměli čekat až na okamžik, kdy budou něčí portréty viset na každém rohu, abychom začali přemýšlet o hranici mezi zdravou reprezentací a nekritickým budováním osobnosti.

Možná tomu nechceme říkat kult osobnosti. Můžeme tomu říkat personal branding, prezidentské PR nebo budování image. Název není nejdůležitější.

Důležitější je otázka, proč při pohledu na veřejnou prezentaci prezidenta tak často vidíme Petra Pavla jako člověka a podstatně méně Českou republiku, kterou má zastupovat.

Hrad není Petr Pavel

Petr Pavel jednou odejde. Jeho portrét se sundá, motorka zůstane v garáži, fotoaparát si odnese domů a jeho prezidentské fotografie postupně zestárnou. Přijde další prezident a po něm další.

Česká republika ale musí zůstat větší než každý člověk, který na několik let usedne na Pražský hrad.

Hrad není Petr Pavel a Česká republika není Petr Pavel. Česká vlajka není kulisa pro jeho fotografie a prezidentská funkce není marketingovou platformou jeho osobnosti.

Prezident republiky má světu ukazovat Českou republiku. Nemá používat Českou republiku k tomu, aby světu ukazoval sebe.

Demokracie totiž nepotřebuje hrdinu na motorce, generála na piedestalu ani dokonale vytvořenou prezidentskou značku. Potřebuje prezidenta, který chápe, že síla jeho funkce nevychází z toho, jak působivě vypadá na fotografii, ale z republiky, která mu tuto funkci na omezenou dobu svěřila.

Prezident má reprezentovat stát, ne sám sebe.

A jestli se jednou dostaneme do situace, kdy bude veřejný obraz člověka důležitější než instituce, kterou zastává, nebude už nejdůležitější otázkou, zda tomu říkáme PR, personal branding nebo kult osobnosti.

Mnohem důležitější bude otázka:

Máme prezidenta České republiky, nebo se z České republiky pomalu stává kulisa jednoho prezidenta?