Mapa peněz Green Dealu: Kdo vydělává na evropské zelené transformaci?

Miliardy eur, dotace, emisní povolenky, lobbying a neziskové organizace. Green Deal není jen klimatická politika. Vytvořil také obrovský nový investiční a regulační trh. A právě proto stojí za to sledovat nejen emise, ale především peníze.

Když se řekne Green Deal, většina lidí si představí zákaz spalovacích motorů, emisní povolenky, elektromobily, větrné elektrárny nebo zateplování domů.

Méně se ale mluví o druhé straně celé transformace.

O penězích.

Evropská zelená politika totiž není pouze souborem regulací. Je spojena s rozsáhlým systémem veřejného financování, evropských fondů, investičních garancí, dotací, podpory výzkumu a změn pravidel pro soukromé investice.

A tam, kde se pohybují desítky či stovky miliard eur, přirozeně vznikají také obrovské ekonomické zájmy.

Otázka proto nemusí znít pouze:

„Je Green Deal ekologický?“

Mnohem zajímavější je otázka:

Kdo z evropské zelené transformace získává peníze, kdo ji pomáhá prosazovat a kdo se snaží ovlivňovat pravidla, podle kterých se tento nový trh řídí?

Green Deal není jen o klimatu. Je také o penězích

Evropská komise původně stanovila cíl mobilizovat během deseti let nejméně jeden bilion eur udržitelných investic.

Nejde samozřejmě o jeden evropský účet, na kterém leží bilion eur připravený k rozdání. Kapitál má vznikat kombinací evropského rozpočtu, národního spolufinancování, veřejných garancí, úvěrů a soukromých investic.

Princip je však zásadní:

Veřejná politika má nasměrovat obrovské množství kapitálu do vybraných sektorů ekonomiky.

Komise například uvádí, že 30 % víceletého rozpočtu EU a programu NextGenerationEU bylo určeno na klimatické cíle. U mechanismu obnovy a odolnosti byl stanoven minimální klimatický podíl 37 %.

Green Deal tak otevřel rozsáhlé investiční příležitosti v oblastech obnovitelných zdrojů, baterií, elektromobility, vodíku, energetických sítí, renovací budov, tepelných čerpadel, ukládání energie, zachycování CO₂, čistého průmyslu či zeleného financování.

A právě tady začíná vznikat nový evropský ekonomický ekosystém.

Emisní povolenky jako zdroj miliard

Jedním z nejzajímavějších finančních mechanismů je Innovation Fund.

Jeho zdrojem jsou mimo jiné příjmy spojené s evropským systémem obchodování s emisními povolenkami EU ETS.

Zjednodušeně lze celý mechanismus popsat takto:

emise → povolenky → peníze → Innovation Fund → technologické projekty

Evropská komise uvádí potenciál fondu kolem 40 miliard eur pro období 2020–2030, přičemž skutečná hodnota závisí mimo jiné na ceně emisních povolenek.

Nejde přitom o abstraktní čísla.

Evropské databáze obsahují konkrétní projekty a konkrétní příjemce.

A právě ty stojí za pozornost.

Heidelberg Materials: 191 milionů eur na zachycování CO₂

Jedním z nejviditelnějších příkladů je cementářská společnost Heidelberg Materials.

Její projekt GeZero v Německu získal z Innovation Fund podporu přibližně 191 milionů eur.

Cílem projektu je zachycování CO₂ vznikajícího při výrobě cementu a jeho následné zpracování, transport a ukládání. Podporovány byly také další projekty společnosti v Evropě.

Finanční řetězec je zde poměrně dobře viditelný:

EU klimatická politika
↓
emisní povolenky
↓
Innovation Fund
↓
Heidelberg Materials
↓
stovky milionů eur
↓
technologie zachycování CO₂

To není obvinění z něčeho nezákonného.

Je to jednoduše doložitelný tok veřejných prostředků do konkrétního průmyslového projektu.

A přesně takové finanční toky bychom měli sledovat.

ArcelorMittal: Green Deal vstupuje do výroby oceli

Dalším příkladem je ocelářský gigant ArcelorMittal.

Evropská komise eviduje projekt ZESTA – Zero Emission Steelmaking at ArcelorMittal.

Projekt se zaměřuje na změnu způsobu výroby oceli prostřednictvím technologií zahrnujících přímou redukci železa, elektrické obloukové pece a obnovitelný vodík.

Z pohledu Green Dealu jde přesně o žádoucí řetězec:

regulace → tlak na dekarbonizaci → veřejná podpora → nové technologie → soukromé investice

Z ekonomického hlediska se však zároveň vytváří nový trh.

A každý nový trh má své vítěze i poražené.

Když EU neurčuje jen pravidla, ale také směr kapitálu

Green Deal není pouze o tom, kolik peněz získá konkrétní firma z evropského fondu.

Evropská unie zároveň mění pravidla samotného finančního trhu.

Evropská taxonomie například vytváří klasifikaci ekonomických činností podle jejich environmentální udržitelnosti. Jedním z jejích cílů je pomoci nasměrovat soukromé investice způsobem odpovídajícím evropským klimatickým cílům.

Opět můžeme celý mechanismus zjednodušit:

EU regulace
↓
určení, co je „zelená“ investice
↓
banky a investiční fondy
↓
alokace kapitálu
↓
růst vybraných sektorů

Veřejná politika tak nezískává vliv pouze na rozdělování evropských dotací. Prostřednictvím pravidel může ovlivňovat také chování soukromého kapitálu.

A to už představuje obrovskou ekonomickou moc.

Kde jsou miliardy, tam přichází lobbying

Lobbying sám o sobě není nezákonný. Je běžnou součástí demokratického systému.

V případě Green Dealu však získává mimořádný význam.

Evropská regulace totiž pomáhá vytvářet nové trhy v hodnotě miliard eur. Pro firmy a celé průmyslové sektory proto může být velmi důležité, jak budou konkrétní pravidla nastavena.

Evropská unie provozuje Transparency Register, v němž jsou evidovány organizace snažící se ovlivňovat evropskou politiku a legislativu.

A právě zde stojí za to sledovat:

Kdo lobbuje? Koho zastupuje? Kolik lobbying stojí? S kým se lobbyisté setkávají? A jaká legislativa je předmětem jejich zájmu?

Vodík: nový evropský byznys a nový prostor pro lobby

Jedním z příkladů je vodík.

Evropská klimatická politika počítá s jeho významnou rolí při dekarbonizaci průmyslu, dopravy a energetiky.

Současně existují průmyslové organizace zastupující společnosti působící právě v tomto sektoru. Typickým příkladem je Hydrogen Europe.

Ekonomická logika je jednoduchá.

Čím větší evropský trh s vodíkem vznikne, tím důležitější budou evropská pravidla, která tento trh upravují.

A čím důležitější pravidla jsou, tím větší hodnotu má pro průmysl možnost podílet se na debatě o jejich podobě.

Proto je nutné vedle dotačních databází sledovat také lobbyingové registry.

Green Deal neprosazují pouze firmy

Zelenou politiku však neprosazuje jen průmysl.

Druhou významnou skupinu představují ekologické neziskové organizace, think-tanky a advocacy organizace.

Některé z nich zároveň získávají veřejné nebo filantropické financování.

To samozřejmě neznamená, že jsou jejich názory automaticky „koupené“.

Znamená to však, že jejich financování je legitimním předmětem veřejné kontroly – stejně jako financování průmyslových lobbyistů.

Friends of the Earth Europe: odkud přicházejí peníze?

Friends of the Earth Europe zveřejňuje své zdroje financování.

Mezi nimi uvádí například European Commission – LIFE Programme a další evropské instituce.

Vedle veřejných zdrojů uvádí také soukromé nadace, například European Climate Foundation, Open Society Initiative for Europe, Rockefeller Philanthropic Advisors, Tides Foundation nebo KR Foundation.

Organizace uvádí za rok 2025 příjmy téměř 4,9 milionu eur.

To samo o sobě není žádný skandál.

Je to ale finanční vazba, kterou lze dohledat.

A pokud organizace zároveň aktivně působí v oblasti evropské environmentální politiky, je naprosto legitimní ptát se:

Kolik peněz dostává? Od koho? Na jaké projekty? A jaké konkrétní politické cíle prosazuje?

European Climate Foundation: 141 milionů eur a síť grantů

Ještě zajímavější je European Climate Foundation.

ECF uvádí, že v roce 2024 poskytla přibližně 1 500 grantů 1 000 partnerským organizacím v celkové hodnotě 141 milionů eur.

Podle samotné ECF pochází naprostá většina jejích příjmů z filantropických zdrojů a méně než jedno procento z vládních zdrojů.

Vzniká tak rozsáhlá síť:

filantropické peníze
↓
European Climate Foundation
↓
granty
↓
partnerské organizace
↓
výzkum, komunikace, kampaně a advocacy
↓
veřejná debata a politický tlak

Ani zde nelze automaticky tvrdit, že jde o manipulaci.

Rozsah této finanční sítě je však natolik významný, že si zaslouží veřejnou pozornost.

Dvě lobby, jeden Green Deal

Když jednotlivé části systému spojíme dohromady, začíná se objevovat zajímavý obraz.

Na jedné straně stojí:

průmyslové společnosti → průmyslové asociace → lobbying → evropská regulace → nové trhy → investice → potenciální zisky

Na druhé:

nadace → klimatické organizace → think-tanky → výzkum a advocacy → politický tlak → klimatická regulace

A mezi nimi stojí evropské instituce:

Evropská komise → legislativa → pravidla → finanční programy → evropské prostředky

Výsledkem je rozsáhlý systém, ve kterém se politika, peníze, regulace, investice a lobbying vzájemně ovlivňují.

Nejdůležitější otázka: Kdo na tom vydělává?

Právě zde by měla začít skutečná investigativní práce.

Nestačí se ptát:

„Líbí se nám Green Deal?“

Je potřeba se ptát konkrétně.

Kdo dostal peníze?

Kolik?

Z jakého fondu?

Na jaký projekt?

Kdo vlastní příjemce?

Je to velká korporace, státní podnik, investiční fond nebo malá firma?

Kdo projekt připravoval?

Které poradenské společnosti, banky a technologičtí dodavatelé se na něm podílejí?

Kdo loboval?

Za koho a s jakým rozpočtem?

A především:

Kdo získal konkurenční výhodu poté, co byla konkrétní regulace přijata?

Nehledejme konspiraci. Sledujme peníze.

Je snadné napsat:

„Green Deal je spiknutí Bruselu, firem a neziskovek.“

Jenže takové tvrzení samo o sobě nic nedokazuje.

Mnohem silnější je vzít veřejně dostupné dokumenty a ukázat konkrétní řetězec:

EU → fond → částka → projekt → firma → vlastník → lobbying → legislativa

Nebo:

nadace → NGO → grant → konkrétní činnost → politický cíl → legislativa

Pokud takové vazby existují, není třeba je přikrášlovat ani kolem nich vytvářet konspirační teorie.

Čísla a dokumenty mohou mluvit samy.

Green Deal vytvořil nový ekonomický ekosystém

To je možná nejdůležitější závěr.

Green Deal není pouze otázkou emisí CO₂.

Je také otázkou kapitálu, investic, dotací, regulací, technologií, bank, průmyslových společností, lobbyingu, neziskových organizací a veřejných peněz.

Kolem dekarbonizace vznikl obrovský evropský trh.

Některé firmy na něm budou vydělávat. Jiné neuspějí.

Některé technologie získají veřejnou podporu. Jiné mohou být regulací vytlačeny.

A některé organizace získají díky klimatické politice větší institucionální a politický význam.

Proto by veřejná kontrola neměla končit otázkou:

„Je Green Deal správný?“

Měla by pokračovat mnohem konkrétnější otázkou:

Komu Green Deal přináší peníze, komu vytváří nové obchodní příležitosti a kdo má možnost ovlivňovat pravidla tohoto trhu?

Protože tam, kde se rozhoduje o stovkách miliard eur, není transparentnost jen žádoucí.

Je nezbytná.

HlavaStátu.cz bude sledovat peníze

V další části této investigace se proto chceme zaměřit na konkrétní příjemce.

Firmy. Banky. Investiční fondy. NGO. Think-tanky. Lobbistické organizace.

A především na to, kolik peněz získaly, odkud tyto prostředky přišly a jaké konkrétní projekty nebo aktivity byly financovány.

Protože pokud má evropská zelená transformace mobilizovat stovky miliard eur veřejných i soukromých prostředků, občané mají právo vědět, kam tyto peníze skutečně tečou.

Nehledejme konspiraci. Sledujme peníze.