Okupace Československa 1968: Když tanky přijely „na pomoc“

1968: Když tanky přijely „na pomoc“ — a prezident, který jim kdysi rozuměl

21. srpen 1968 není historická poznámka pod čarou. Je to den, kdy do Československa vtrhla vojska pěti států Varšavské smlouvy, aby násilím zastavila politické uvolnění a reformní proces Pražského jara. A právě v den, kdy si připomínáme oběti okupace, stojí za to připomenout i jednu velmi nepříjemnou kapitolu minulosti současného prezidenta Petra Pavla.

Invaze nebyla žádnou „bratrskou pomocí“. Nebyla to mírová mise. Nebyla to ochrana socialismu.

Byla to vojenská okupace suverénního státu.

Ústav pro studium totalitních režimů uvádí, že do konce roku 1968 si okupace vyžádala 137 mrtvých a přibližně 500 těžce zraněných československých občanů.

Lidé umírali pod pásy tanků, po střelbě okupantů a při střetech s ozbrojenými vojáky. Jedním z míst největšího krveprolití se stal prostor kolem Československého rozhlasu v Praze.

A přesto dnes existuje zvláštní historický paradox.

Prezident České republiky Petr Pavel, který dnes oprávněně označuje ruskou agresi proti Ukrajině za porušování mezinárodního práva, měl sám v mládí k sovětské invazi výrazně odlišný vztah.

Tanky přijely — a část společnosti jim měla tleskat

Komunistická propaganda tehdy občanům tvrdila, že Sovětský svaz a jeho spojenci nepřijeli Československo okupovat, ale „zachránit“ před kontrarevolucí.

Československý rozhlas dokumentuje, že část konzervativních komunistických představitelů skutečně vyzývala ke spolupráci se sovětskou armádou.

Byla to lež, která měla zakrýt realitu.

Cizí armády překročily hranice.

Cizí vojáci obsadili československá města.

Cizí tanky stály v ulicích Prahy.

A českoslovenští občané, kteří proti okupaci protestovali, byli zastřeleni.

Tak vypadala „internacionální pomoc“.

A kde v tom příběhu stojí Petr Pavel?

Petr Pavel se narodil v roce 1961. V srpnu 1968 mu tedy bylo sedm let.

Nemůže být odpovědný za rozhodnutí sovětského vedení ani za samotnou invazi.

To je důležité říci otevřeně. Ale stejně důležité je připomenout, co sám později napsal.
V roce 1987, tedy v době, kdy už byl dospělým vojákem a ucházel se o členství v KSČ, napsal vlastní životopis. Pražský hrad dnes potvrzuje, že Pavel vstoupil do KSČ v roce 1985 a členem zůstal do roku 1989.

A právě jeho hodnocení roku 1968 je dodnes jednou z nejkontroverznějších částí jeho minulosti.

Pavel tehdy napsal, že na něj léto roku 1968 mělo zásadní vliv. Popisoval své sovětské známé jako „přátele“ a uvedl, že právě v kontrastu mezi nimi a protisovětskými náladami si vytvořil svůj názor. Zároveň napsal, že posměch spolužáků kvůli jeho obhajobě sovětských přátel ho v tomto názoru ještě utvrdil.

To není detail.

To je dokument jeho vlastním podpisem.

Schvaloval okupaci?

Tady je potřeba být přesný.

Není korektní tvrdit, že Petr Pavel v roce 1968 jako sedmileté dítě „schválil okupaci“ v politickém nebo rozhodovacím smyslu.

Je však zcela legitimní kritizovat skutečnost, že ve svém vlastním životopise z roku 1987 popsal svůj tehdejší postoj k sovětské invazi způsobem, který vyznívá jako obhajoba sovětského pohledu.

A právě v tom je problém.

Protože v roce 1987 už nebyl sedmiletým dítětem.

Byl dospělým mužem, vojákem a členem KSČ.

A jeho životopis vznikal právě v době normalizačního režimu, jehož ideologický výklad roku 1968 označoval okupaci za „internacionální pomoc“.

Sám Pavel později tento životopis označil za chybu a omluvil se za něj.

To je třeba respektovat.

Ale omluva nemění historický dokument.

Dnes mluví úplně jiným jazykem

A právě zde vzniká největší kontrast.

Dnes Petr Pavel říká, že invaze v roce 1968 byla porušením mezinárodního práva a upozorňuje na podobnost tehdejší sovětské propagandy s argumentací současného Ruska.

To je správný postoj.

Jenže otázka zní:

Jak moc máme věřit člověku, který dnes tak přesvědčivě vysvětluje, proč byla sovětská invaze zločinem, když ve svém vlastním životopise z roku 1987 popisoval svůj někdejší obdiv k sovětským „přátelům“ a obhajobu jejich postoje?

Není to otázka, kterou by měla demokracie zakazovat.

Naopak.

Demokracie musí umožnit klást nepříjemné otázky i prezidentovi.

Historie není převlékárna

Česká společnost má jednu zvláštní slabost.

Když někdo v mládí sloužil komunistickému režimu, někdy se jeho minulost bagatelizuje.

„Byla jiná doba.“

„Byl mladý.“

„Všichni to tak dělali.“

„Neměl na výběr.“

Jenže právě na tomto argumentu stojí jeden z největších problémů českého vyrovnávání se s komunismem.

Protože „jiná doba“ není kouzelné slovo, které vymaže odpovědnost za vlastní postoje.

Petr Pavel má samozřejmě právo říct, že se změnil.

Má právo říct, že svého tehdejšího postoje lituje.

Má právo tvrdit, že svůj život po roce 1989 zasvětil demokracii a službě České republice a NATO.

A veřejnost má zase právo říct:

Dobře. Ale my si tu minulost budeme pamatovat.

Nezapomínejme, co se skutečně stalo

Sovětská armáda nebyla v Československu proto, aby nás chránila.

Byla zde proto, aby Moskva zabránila tomu, aby se Československo vydalo cestou, kterou sovětské vedení považovalo za nebezpečnou.

Pražské jaro bylo násilně ukončeno.

Reformy byly potlačeny.

Následovala normalizace, čistky a desetiletí politického útlaku.

A lidé, kteří se okupaci postavili, byli zabíjeni.

ÚSTR dokumentuje desítky konkrétních případů obětí a uvádí, že násilí okupačních armád mělo rozsáhlé lidské i materiální následky.

Proto bychom měli být velmi opatrní, když používáme slovo „pomoc“.

V roce 1968 nebyla pomoc.

Byla okupace.

Nebyla svoboda.

Byla moc.

Nebyla solidarita.

Byla imperiální politika Kremlu.

Prezident musí snést otázky

Petr Pavel dnes představuje Českou republiku jako prezident a bývalý vysoký představitel NATO.

Právě proto je jeho minulost legitimním tématem veřejné debaty.

Ne proto, abychom ho soudili za to, co si myslel jako dítě.

Ale proto, abychom se ptali na dospělého člověka z roku 1987, který vstoupil do KSČ a ve svém životopise popsal svůj tehdejší vztah k sovětskému pohledu na rok 1968.

Je možné změnit názor.

Je možné změnit politické přesvědčení.

Je možné napravit chyby.

Ale historii změnit nelze.

A už vůbec ne tím, že budeme staré dokumenty přepisovat podle toho, kdo dnes sedí na Pražském hradě.

21. srpen není den pro politické přepisování minulosti

Dnes nepotřebujeme další legendy.

Potřebujeme pravdu.

Sovětský svaz a jeho spojenci v roce 1968 vtrhli do Československa.

Českoslovenští lidé byli zabíjeni.

Komunistický režim následně desetiletí udržoval moc i prostřednictvím propagandy a represí.

A Petr Pavel má ve své osobní historii období, kdy byl členem KSČ a kdy jako mladý dospělý voják formuloval k roku 1968 postoje, za které se později omluvil.

To všechno může být pravda současně.

Člověk se může změnit.

Ale změna člověka neznamená, že jeho minulost přestala existovat.

A možná právě to je nejdůležitější poselství 21. srpna:

Tanky mohou odjet. Režim může padnout. Vlajky se mohou změnit. Politici mohou změnit názory. Ale paměť národa nesmí změnit majitele.