Chceme čistou přírodu, nebo především další regulace?

Ochrana životního prostředí je důležitá. Čistý vzduch, voda, zdravá krajina a fungující příroda nejsou levicové ani pravicové hodnoty. Jsou základem života. Otázkou ale je, zda k jejich ochraně skutečně potřebujeme Green Deal v podobě, v jaké jej Evropská unie prosazuje.

Evropa si stanovila velmi ambiciózní cíle. Do roku 2030 chce snížit čisté emise skleníkových plynů nejméně o 55 procent oproti roku 1990 a do roku 2050 dosáhnout klimatické neutrality.

To zní vznešeně.

Jenže mezi vznešeným cílem a jeho skutečnými dopady na občany, firmy a průmysl existuje obrovský rozdíl.

A právě o tom bychom měli vést mnohem otevřenější debatu.

Životní prostředí není majetkem Green Dealu

V posledních letech se někdy vytváří dojem, že existují pouze dvě možnosti.

Buď podporujete Green Deal, nebo vám nezáleží na životním prostředí.

To je falešné dilema.

Ochrana životního prostředí existovala dávno před Green Dealem.

Lidé chránili lesy, řeky, půdu a krajinu ještě předtím, než vznikly evropské klimatické strategie.

Česká republika může chránit své lesy.

Může obnovovat mokřady.

Může čistit řeky.

Může omezovat znečištění ovzduší.

Může podporovat recyklaci.

Může chránit zemědělskou půdu.

Může vysazovat stromy.

Může investovat do moderních technologií.

K tomu nepotřebujeme přijmout předpoklad, že každé environmentální opatření musí vzniknout v Bruselu.

Green Deal není totéž co ochrana přírody

Tohle rozlišení je zásadní.

Green Deal je rozsáhlá evropská strategie transformace hospodářství, energetiky, dopravy a průmyslu. Jeho součástí jsou mimo jiné klimatické cíle, energetická opatření a legislativní balíčky jako Fit for 55.

Ochrana životního prostředí je však mnohem širší pojem.

Můžeme například chtít:

• čistší řeky,
• méně plastů v přírodě,
• zdravější půdu,
• více lesů,
• ochranu vody,
• méně škodlivin ve vzduchu,
• ochranu biodiverzity,
• odpovědnější hospodaření s odpady.

A přitom můžeme diskutovat o tom, jakým způsobem těchto cílů dosáhnout.

Protože dobrý cíl ještě automaticky neznamená dobré řešení.

Ekologie nesmí znamenat likvidaci průmyslu

Evropa potřebuje chránit životní prostředí.

Ale zároveň potřebuje průmysl.

Potřebuje elektrárny.

Potřebuje dopravu.

Potřebuje zemědělství.

Potřebuje stavebnictví.

Potřebuje konkurenceschopné firmy.

A především potřebuje pracovní místa.

Pokud evropská pravidla způsobí, že výroba bude výrazně dražší než mimo Evropu, může se stát něco velmi paradoxního.

Výroba nezmizí.

Pouze se přesune jinam.

Evropa potom může mít nižší vlastní emise, zatímco stejné výrobky bude dovážet z jiných částí světa.

Výsledkem může být ztráta evropské konkurenceschopnosti bez odpovídajícího globálního environmentálního přínosu.

To není argument proti ochraně životního prostředí.

Je to argument pro realistickou ochranu životního prostředí.

Kdo zaplatí zelenou transformaci?

Každá změna něco stojí.

Otázkou proto není pouze:

„Je opatření ekologické?“

Ale také:

„Kolik stojí a kdo ho zaplatí?“

Domácnost.

Podnikatel.

Zemědělec.

Řidič.

Výrobce.

Obec.

Stát.

Nakonec vždy někdo účet zaplatí.

Evropská komise sama počítá s rozsáhlými finančními nástroji na podporu transformace, například s Fondem pro spravedlivou transformaci a Sociálním klimatickým fondem.

To ale neznamená, že náklady neexistují.

Dotace totiž nejsou peníze, které spadly z nebe.

Jsou to peníze veřejné.

A veřejné peníze musí být používány tak, aby jejich přínos odpovídal nákladům.

Ochrana přírody ano. Byrokracie ne.

Příliš často se ekologická politika posuzuje podle počtu nových pravidel.

Více formulářů.

Více kontrol.

Více povinností.

Více certifikací.

Více administrativy.

Jenže příroda nepotřebuje další šanon.

Potřebuje skutečnou péči.

Potřebuje vodu v krajině.

Potřebuje zdravé lesy.

Potřebuje kvalitní půdu.

Potřebuje rozumné hospodaření.

A potřebuje také lidi, kteří budou mít ekonomickou motivaci krajinu chránit.

Zemědělec není nepřítel přírody

Jedním z největších omylů environmentální politiky by bylo postavit proti sobě zemědělce a ochranu přírody.

Zemědělec potřebuje půdu stejně jako ekolog.

Bez zdravé půdy nebude zemědělství fungovat.

Bez vody nebude úroda.

Bez biodiverzity nebude stabilní ekosystém.

Proto bychom měli hledat způsob, jak odměnit zemědělce za šetrné hospodaření, nikoliv pouze přidávat nové zákazy a povinnosti.

Ekologie by měla být ekonomickou motivací, nikoliv nekonečným seznamem příkazů.

Nemusíme být proti ekologii, abychom byli proti některým pravidlům

To je možná nejdůležitější myšlenka celé debaty.

Člověk může chtít čistší životní prostředí a současně kritizovat konkrétní evropské regulace.

Může podporovat obnovu krajiny a současně nesouhlasit s některými náklady energetické transformace.

Může chtít méně emisí a současně požadovat, aby evropský průmysl zůstal konkurenceschopný.

Může podporovat ochranu přírody a zároveň odmítat zbytečnou byrokracii.

To není pokrytectví. To je normální demokratická diskuse.

Co kdybychom začali u výsledku?

Možná bychom měli změnit způsob, jakým o ekologii přemýšlíme.

Místo otázky:

„Kolik nových pravidel přijmeme?“

se ptejme:

„Jaký skutečný výsledek získáme?“

Pokud projekt skutečně sníží znečištění, pomůže krajině a zároveň nebude ekonomicky likvidační, má smysl.

Pokud pouze vytvoří další administrativu, zvýší náklady a problém přesune za evropské hranice, měli bychom se ptát, zda je skutečně efektivní.

Ekologická politika musí být měřitelná.

Nestačí dobrý úmysl.

Potřebujeme výsledek.

Ochrana životního prostředí může vypadat jinak

Česká republika nemusí čekat na každý nový evropský předpis.

Může sama investovat do:

zadržování vody v krajině,

obnovy lesů,

čištění vod,

modernizace energetiky,

výzkumu nových technologií,

omezování skutečně škodlivého znečištění,

recyklace a cirkulární ekonomiky,

ochrany půdy a biodiverzity.

A především může podporovat technologie, které umožní vyrábět čistěji bez toho, aby Evropa přišla o svůj průmysl.

Co když existuje ekologická cesta mimo Green Deal?

Možná bychom si měli dovolit položit otázku, která je v dnešní debatě téměř kacířská:

Musíme si skutečně vybírat mezi ochranou životního prostředí a ekonomickou prosperitou?

Nemusíme. Moderní technologie mohou umožnit obojí. Čistší výrobu. Efektivnější energetiku. Úspornější budovy. Lepší hospodaření s vodou. Přesnější zemědělství. Čistší dopravu. Lepší recyklaci. To všechno může být ekologické a současně ekonomicky smysluplné.

Neměli bychom proto měřit ekologii počtem zákazů, ale výsledky.

Životní prostředí není politická ideologie

Příroda nepatří žádné politické straně. Neexistuje levicový les. Neexistuje pravicová řeka. Neexistuje liberální voda. A neexistuje konzervativní vzduch.

Životní prostředí je společný prostor, který sdílíme všichni.

Proto by ochrana přírody neměla být nástrojem politického rozdělování společnosti.

Měla by být věcí praktického rozumu.

Ano ochraně přírody. Ano odpovědnosti. Ale také otázkám.

Green Deal přinesl do evropské politiky velmi ambiciózní klimatické a environmentální cíle. Některá opatření mohou přinášet technologické inovace, čistší energetiku a obnovu přírody. Evropská unie například přijala také nařízení o obnově přírody, které stanovuje cíl zavést do roku 2030 obnovovací opatření alespoň na 20 % pevniny a 20 % mořských oblastí EU.

Ale právě proto bychom měli být schopni diskutovat i o jeho nákladech, dopadech a jednotlivých nástrojích.

Bez ideologických nálepek.

Bez strašení.

Bez tvrzení, že každý kritik je nepřítel životního prostředí.

Ochrana životního prostředí totiž nemusí být synonymem pro Green Deal.

Může být založena na technologiích. Na odpovědnosti. Na zdravém rozumu. Na místních podmínkách. Na ekonomické motivaci. Na ochraně krajiny. A především na výsledcích.

Proto není otázkou, zda chceme chránit životní prostředí.

Otázkou je, jak ho chránit tak, aby zůstala zdravá nejen naše příroda, ale také naše ekonomika, průmysl a životní úroveň.

Ochrana přírody ano.

Rozumná ekologická politika ano.

Ale každé opatření musí obstát před jednoduchou otázkou: skutečně pomáhá životnímu prostředí – a stojí jeho přínos za cenu, kterou za něj společnost platí?