Prague Pride skončil. Z oslavy svobody se stává politické hnutí

Prague Pride skončil. Praha má za sebou další ročník duhového festivalu, který měl být především oslavou lidí, jejich svobody, identity a práva žít svůj život podle vlastního přesvědčení.

Jenže při pohledu na to, čím se Prague Pride v posledních letech stal, si kladu jednoduchou otázku: Kde vlastně končí oslava svobody a začíná politický aktivismus?

Protože právě tento rozdíl podle mého názoru začíná být stále méně zřetelný.

Nejde mi o to někomu upírat právo na jeho sexuální orientaci. Nejde mi ani o to tvrdit, že lidé s odlišnou orientací nebo identitou nemají mít stejná práva. To jsou samozřejmé principy svobodné společnosti.

Problém vidím jinde.

Prague Pride se podle mého názoru stále více vzdaluje obyčejným lidem a stále více se přibližuje světu aktivismu, ideologie a politických hesel.

Kdy se z pochodu stala politická demonstrace?

Původní myšlenka Pride byla pochopitelná: ukázat, že lidé nemají být diskriminováni kvůli své sexuální orientaci.

Jenže dnešní Prague Pride už není pouze o homosexualitě.

Ostatně samotní organizátoři upozorňují, že festival není pouze o sexualitě, ale zahrnuje také genderovou identitu, genderový projev, vztahovou rozmanitost a další oblasti.

A právě tady podle mě vzniká zásadní problém.

Čím více témat se pod značku Pride přidává, tím méně je jasné, co vlastně Prague Pride reprezentuje.

Je to oslava homosexuality?

Je to festival LGBT+ komunity?

Je to přehlídka různých životních stylů?

Nebo politické hnutí prosazující konkrétní společenské změny?

Podle toho, co člověk v Praze vidí a slyší, je odpověď stále častěji ta poslední.

Méně sexuality, více aktivismu

Paradoxem letošního ročníku je, že člověk může mít při sledování průvodu pocit, že samotná sexualita je vlastně až druhořadá.

Místo toho se před námi objevuje směs politických postojů, aktivistických hesel, společenských požadavků, symbolů a různých ideologických témat.

A právě proto může mít část veřejnosti pocit, že už nesleduje oslavu sexuální svobody, ale politickou manifestaci převlečenou za festival.

Organizátoři ostatně politická témata do programu zařazují otevřeně. V minulých ročnících se objevovaly například debaty o inkluzivním jazyce, genderové problematice, politické situaci ve střední Evropě, populismu nebo takzvaných anti-gender hnutích.

To není kritika existence těchto debat.

Je to otázka, zda je ještě možné tvrdit, že jde pouze o festival určený k oslavě osobní svobody.

Přehlídka bizáru?

A pak je zde samotná vizuální stránka průvodu.

Někteří účastníci přicházejí v extravagantních kostýmech, téměř karnevalových převlecích nebo záměrně provokativním oblečení. Pro někoho je to forma sebevyjádření a součást svobody.

Pro jiného člověka je to jednoduše nevkus.

A obojí může existovat současně.

Já osobně jsem při pohledu na letošní průvod viděl především přehlídku bizáru, která má se sexualitou jako takovou stále méně společného.

Neříkám tím, že takoví jsou všichni LGBT lidé. Právě naopak.

Naprostá většina homosexuálních lidí žije úplně obyčejné životy. Pracují, vychovávají děti, platí hypotéky, podnikají, chodí do práce a řeší úplně stejné problémy jako ostatní.

Právě proto mi připadá zvláštní, když je veřejnosti prostřednictvím nejviditelnější části Pride prezentována především jeho nejextravagantnější podoba.

Je skutečně potřeba být co nejprovokativnější, aby člověk dokázal říct: jsem svobodný?

Svoboda ale musí platit pro všechny

Tady podle mě leží největší problém současného aktivismu.

Svoboda nemůže znamenat pouze právo vyjádřit vlastní názor.

Musí znamenat také právo druhého člověka říct:

„S tímto nesouhlasím.“

A právě to někdy v současné debatě chybí.

Pokud někdo kritizuje podobu Pride, okamžitě může být označen za homofoba, netolerantního člověka nebo nepřítele LGBT komunity.

Jenže kritika aktivismu není automaticky nenávistí vůči lidem, které aktivismus reprezentuje.

Je možné respektovat homosexuálního člověka a současně nesouhlasit s některými požadavky LGBT aktivistů.

Je možné podporovat rovnost před zákonem a současně odmítat některé ideologické koncepty.

Je možné respektovat jednotlivce a zároveň kritizovat organizaci, která jeho jménem vystupuje.

Tohle by mělo být v demokratické společnosti naprosto normální.

Prague Pride už není jen o Prague Pride

Dnes už totiž nejde pouze o jeden týden v Praze.

Pride se stal symbolem širšího kulturního střetu.

Na jedné straně stojí lidé, kteří chtějí co nejširší pojetí osobní identity, genderu a společenských pravidel.

Na druhé straně jsou lidé, kteří mají pocit, že se společnost mění příliš rychle a že některé tradiční pojmy a hodnoty jsou vytlačovány z veřejného prostoru.

A mezi nimi je obrovská skupina obyčejných lidí, kteří nechtějí kulturní válku vůbec.

Chtějí jednoduše žít.

Bez toho, aby jim někdo říkal, koho musí podporovat.

Bez toho, aby museli přijímat každou novou aktivistickou myšlenku.

A také bez toho, aby byli označováni za nepřátele společnosti jen proto, že mají jiný názor.

Opravdu toto potřebujeme?

Možná by bylo dobré se po skončení letošního Prague Pride zastavit a položit si jednu nepříjemnou otázku.

Pomáhá současná podoba aktivismu skutečně LGBT lidem, nebo naopak vytváří další společenské rozdělení?

Protože pokud má být cílem respekt, potom by měl existovat prostor také pro nesouhlas.

Pokud má být cílem svoboda, potom musí platit pro všechny.

A pokud má být cílem společnost, ve které nikdo není posuzován podle své sexuální orientace, potom by možná nebylo špatné přestat člověka především zařazovat do nejrůznějších identitárních kategorií.

Prague Pride skončil. Duhové vlajky postupně zmizí z ulic a Praha se vrátí k běžnému životu.

Ale otázka, kterou letošní Pride podle mě znovu otevřel, zůstává:

Kde končí boj za práva jednotlivce a kde začíná aktivismus, který už nechce pouze svobodu pro sebe, ale také měnit společnost podle své představy?

To je otázka, o které bychom měli být schopni diskutovat bez nálepkování, bez křiku a bez strachu.

Protože skutečná svoboda není v tom, že všichni říkáme totéž.

Skutečná svoboda je v tom, že můžeme říct i něco jiného.