Prezident, který místo spojování rozděluje společnost

Když Petr Pavel vstupoval do prezidentské kampaně, jedním z jeho nejčastějších sloganů bylo, že chce Českou republiku spojovat. Po letech ve funkci mám ale stále silnější pocit, že se stal pravý opak. Místo prezidenta všech občanů máme hlavu státu, která svými postoji a veřejnými vystoupeními prohlubuje příkopy mezi lidmi.

Prezident republiky by měl být symbolem jednoty. Nemusí se všemi souhlasit, ale měl by umět naslouchat, respektovat rozdílné názory a hledat cestu ke smíření. Právě v tom podle mého názoru Petr Pavel selhává. Příliš často působí dojmem, že rozděluje občany na ty, jejichž názory považuje za správné, a na ty, kteří stojí na špatné straně veřejné debaty.

Demokratická společnost přitom nestojí na jednotném názoru, ale na respektu k odlišným postojům. Prezident by měl být prvním, kdo tento princip hájí. Místo toho často vystupuje způsobem, který podle mého názoru přispívá k dalšímu vyostřování společenských sporů.

Vadí mi také, že se Petr Pavel mnohdy vyjadřuje k politickým otázkám způsobem, který připomíná spíše aktivního účastníka politického boje než nestrannou hlavu státu. Prezident by měl stát nad stranickou politikou. Pokud se však svými postoji opakovaně přibližuje pouze jedné části politického spektra, nelze se divit, že značná část občanů má pocit, že je nereprezentuje.

Stejně problematická je podle mě i komunikace směrem k lidem, kteří mají odlišné názory. Místo snahy pochopit jejich obavy často zaznívají výroky, které mohou působit povýšeně nebo odmítavě. Takový přístup důvěru nebuduje. Naopak posiluje přesvědčení mnoha lidí, že jejich hlas není dostatečně respektován.

V době, kdy Česká republika čelí vysokým životním nákladům, problémům s bydlením, zadlužování státu nebo nejistotě mnoha rodin, bych od prezidenta očekával výraznější důraz na domácí témata. Místo toho mám pocit, že se mnohem častěji věnuje zahraniční politice než problémům obyčejných lidí doma.

Prezidentský úřad není jen reprezentativní funkcí. Je to především morální autorita, která má uklidňovat společnost ve chvílích napětí. Když ale prezident svými výroky přispívá k dalším sporům, přestává tuto roli plnit.

Nemyslím si, že prezident musí být bezchybný nebo že by měl rezignovat na vlastní názory. Očekávám však, že bude usilovat o to, aby se občané necítili rozdělováni na „lepší“ a „horší“. Právě v tom vidím největší slabinu současné hlavy státu.

Petr Pavel měl jedinečnou příležitost stát se prezidentem, který zacelí rány po dlouhých letech ostrých politických konfliktů. Místo toho podle mého názoru promarnil šanci být skutečným symbolem jednoty. Česká republika dnes nepotřebuje prezidenta jedné části společnosti. Potřebuje prezidenta všech občanů – i těch, kteří s ním nesouhlasí.

Prezidentský slib spojovat občany nelze naplnit pouze slovy. Musí být vidět v každém veřejném vystoupení, v každém gestu i v každém rozhodnutí. Právě proto se domnívám, že Petr Pavel v této oblasti nenaplnil očekávání, která do něj byla při jeho zvolení vkládána.