Deník N se prezentuje jako jedno z nejnezávislejších médií v České republice. Tvrdí, že není závislý na politicích, velkém byznysu ani inzerentech a že jeho hlavním úkolem je přinášet fakta a kriticky přemýšlet o světě. Jenže při pohledu na jeho vlastnické vazby a minulost některých lidí kolem projektu vyvstává nepříjemná otázka: je možné mluvit o absolutní nezávislosti, když se v jeho příběhu potkávají významní podnikatelé, prezidentský kandidát Petr Pavel a později i prezident republiky?
A právě zde začíná debata, která by podle mého názoru neměla být umlčována nálepkami o „útoku na média“.

Prezident Pavel nebyl jen běžným čtenářem

Jedna skutečnost je nezpochybnitelná.

Petr Pavel byl v minulosti členem **redakční rady Deníku N**. Samotný Deník N uvádí, že redakční rada je poradním orgánem spoluodpovědným za dlouhodobé směřování mediálního obsahu, má právo navrhovat šéfredaktora, případně navrhnout jeho odvolání, schvaluje etický kodex a dohlíží na jeho respektování. Pavel z této funkce rezignoval na konci roku 2019.

To samo o sobě neznamená, že Petr Pavel ovlivňoval redakční obsah nebo že Deník N pracoval v jeho politickém zájmu.

Ale je to významná informace.

Petr Pavel totiž později nebyl pouze veřejně známou osobností. Stal se prezidentským kandidátem a následně prezidentem republiky.

A právě proto je legitimní ptát se, jak se na tuto minulost díváme dnes.

Ještě zajímavější jsou lidé, kteří Deník N financovali

Deník N vznikl v roce 2018 za účasti skupiny českých investorů.

Mezi zakladatele patřili například **Martin Vohánka, Libor Winkler, Jaroslav a Silke Horákovi, Jan Žůrek, Ondřej Fryc, Martin Hájek a Libor Malý**. Tito investoři prostřednictvím společnosti Independent Press drželi dvě třetiny společnosti N media, která Deník N vydává.

Později své podíly vložili do Nadace Independent Press.

A tady se dostáváme k jednomu z nejzajímavějších bodů celého příběhu.

Samotný Deník N přiznává, že zakladatelé urychlili svůj původní plán převést vlastnictví do nadace ve chvíli, kdy se někteří z nich rozhodli podpořit prezidentskou kampaň Petra Pavla.

To není domněnka kritika Deníku N.

To uvádí přímo Deník N ve své vlastní prezentaci vlastnické struktury.

A někteří z těchto podnikatelů skutečně financovali Pavlovu kampaň

Například Martin Vohánka přispěl na Pavlovu prezidentskou kampaň 2,5 milionu korun a Libor Winkler 2 miliony korun. Mezi významnými dárci byli také Martin Hájek a Ondřej Fryc. Přehled dárců zveřejnil iROZHLAS.

To vytváří pozoruhodný obraz:

podnikatelé → kteří stáli u vzniku Deníku N → později podporovali prezidentskou kandidaturu Petra Pavla → a Petr Pavel byl předtím členem redakční rady Deníku N.

Je důležité zdůraznit jednu věc.

Z tohoto řetězce nelze automaticky vyvodit, že Deník N byl nebo je „Pavlovo médium“.

Takový závěr by byl neprokázaný.

Ale stejně tak není rozumné tvrdit, že žádná vazba neexistuje.

Vazba existuje. Otázkou je její význam.

A právě o tom by měla být seriózní veřejná debata.

Nejde jen o prezidenta. Jde o propojení médií, byznysu a veřejného prostoru

Problém totiž není pouze v Petru Pavlovi.

Je širší.

Deník N není vlastněn jedním klasickým mediálním oligarchou. Většinovým vlastníkem je Nadace Independent Press a část vlastní slovenský Denník N; zaměstnanci redakce zároveň drží zaměstnanecké akcie. Deník N tvrdí, že tato struktura má zajišťovat nezávislost na politicích a velkém byznysu.

To je legitimní model.

Ale zároveň je třeba se ptát:

Kdo stojí za nadací? Kdo ji řídí? Jaké hodnoty její představitelé zastávají? Jaké další veřejné aktivity mají? A jak se jejich společenské a politické postoje promítají do prostředí, ve kterém médium působí?

Nezávislost totiž není pouze otázkou toho, kdo vlastní akcie.

Je také otázkou hodnot, výběru témat, způsobu jejich interpretace a toho, komu médium věnuje důvěru a komu naopak podezření.

Případ Kateřiny Ronovské ukazuje, proč je transparentnost důležitá

Ještě zajímavější kapitola přišla v roce 2023.

Petr Pavel jako prezident navrhl **Kateřinu Ronovskou** na ústavní soudkyni. Senát následně s její nominací souhlasil a prezident ji 4. srpna 2023 jmenoval soudkyní Ústavního soudu; následně se stala jeho místopředsedkyní.

Proč to souvisí s Deníkem N?

Ronovská působila ve strukturách Nadace Independent Press, která je vlastníkem významné části vydavatelství Deníku N.

Tady už se dostáváme do oblasti, která si zaslouží maximální transparentnost.

Na jedné straně máme prezidenta, který má podle Ústavy pravomoc jmenovat ústavní soudce se souhlasem Senátu.

Na druhé straně máme osobu spojenou s nadací vlastnící Deník N.

A třetím bodem je skutečnost, že někteří podnikatelé spojení se vznikem tohoto mediálního projektu současně patřili mezi významné finanční podporovatele Pavlovy prezidentské kampaně.

To ještě není důkaz korupce, klientelismu ani tajné dohody.

Ale je to přesně ten typ vztahů, které by média sama měla velmi pečlivě sledovat.

A pokud jde o osoby spojené s vlastnickým zázemím samotného média, pak by měla stejnou míru kritičnosti používat i vůči sobě.

Když to dělají jiní, říkáme tomu střet zájmů

Tady se dostáváme k jádru problému.

Když má politik vazby na podnikatele, média okamžitě zkoumají možné konflikty zájmů.

Když podnikatel financuje politickou kampaň, média se ptají, co za tím stojí.

Když politik jmenuje člověka do významné funkce a existuje mezi nimi předchozí vztah, je to legitimní téma pro novinářské otázky.

A přesně stejný metr by měl platit i pro média.

Nezávislost médií není privilegium. Je to závazek.

Pokud Deník N kriticky zkoumá vazby Andreje Babiše, hnutí ANO, ODS, STAN nebo jiných politiků, je to naprosto legitimní.

Ale potom musí být legitimní zkoumat také vazby mezi jeho vlastními podporovateli, podnikatelským prostředím a prezidentem Petrem Pavlem.

Jinak vzniká nebezpečný dvojí metr:

„My kontrolujeme politiky. Nás kontrolovat nemusíte.“

A právě taková pozice může být pro důvěru ve svobodná média mnohem nebezpečnější než samotná kritika.

Deník N samozřejmě může namítnout: vlastníci už odešli

A to je relevantní argument.

Deník N uvádí, že původní investoři se svých vlastnických podílů vzdali a vložili je do nadace. Podle samotného média tak došlo k oddělení původních investorů od dalšího fungování vydavatelství.

Je také pravda, že Deník N stojí především na předplatném a jeho současný model není založen na klasickém oligarchickém vlastnictví jednoho podnikatelského impéria.

To je třeba férově přiznat.

Ale vlastnický převod automaticky nevymaže historii.

Pokud lidé, kteří médium zakládali, následně podporovali stejného člověka, který byl předtím členem jeho redakční rady, pak je naprosto legitimní tuto historii připomínat.

Ne jako důkaz spiknutí.

Ale jako součást veřejné kontroly moci.

Nezávislost není totéž co politická neutralita

Ještě jeden důležitý rozdíl.

Médium nemusí být politicky neutrální.

Novináři mají právo mít názory. Mohou být liberální, konzervativní, levicoví nebo pravicoví.

Problém vzniká až tehdy, když médium svou hodnotovou orientaci vydává za absolutně neutrální pohled na realitu.

Deník N sám otevřeně říká, že stojí na straně svobody a demokracie a podporuje liberální demokracii a spojenectví České republiky se zeměmi vyznávajícími stejné hodnoty.

To není tajemství.

A podle mého názoru je vlastně dobře, když médium svůj hodnotový rámec přizná.

Čtenář pak ví, z jakého prostředí text vzniká.

Horší by bylo tvrdit:

„My žádné hodnotové preference nemáme.“

Protože už samotný výběr témat, titulků, komentátorů a hostů nějakou hodnotovou perspektivu vytváří.

A právě zde končí nezávislost?

Možná ne.

Ale právě zde začíná otázka, kterou by si měl položit každý čtenář.

Ne:

„Je Deník N dobrý, nebo špatný?“

Ale:

„Kdo stojí za médiem, jaké má hodnoty, s kým jsou jeho lidé propojeni a jakým způsobem to může ovlivňovat jeho pohled na svět?“

To je mnohem důležitější otázka.

Protože skutečně svobodné médium se nemá bát kontroly.

Naopak.

Čím hlasitěji médium požaduje transparentnost po politicích, tím větší transparentnost musí být ochotno nabídnout samo.

A právě proto není kritika Deníku N útokem na svobodu médií.

Pokud je vedena věcně a s doloženými fakty, je její součástí.

Závěr: vazby nejsou důkazem spiknutí, ale jsou důvodem ke kontrole

Fakta jsou poměrně jasná.

Petr Pavel byl členem redakční rady Deníku N a z funkce odešel na konci roku 2019.

Zakladatelé Deníku N byli významní podnikatelé a někteří z nich později finančně podporovali Pavlovu prezidentskou kampaň. Samotný Deník N tuto souvislost ve své historii vlastnické struktury uvádí.

Deník N dnes vlastní především Nadace Independent Press společně se slovenským Denníkem N a část akcií drží zaměstnanci.

Kateřina Ronovská, spojená s Nadací Independent Press, byla v roce 2023 prezidentem Pavlem navržena na Ústavní soud a následně se jeho soudkyní skutečně stala.

To jsou fakta.

Co z nich vyvodíme, už je věcí interpretace.

Je ale podle mého názoru legitimní se ptát, zda v českém veřejném prostoru nevzniká síť vztahů mezi politikou, velkým byznysem, neziskovým sektorem a částí médií, která si zaslouží mnohem větší veřejnou kontrolu.

Ne proto, že by každý člověk v této síti dělal něco nezákonného.

Ale proto, že demokracie nepotřebuje pouze nezávislá média. Potřebuje také média, která jsou ochotna podrobit vlastní prostředí stejné kritice, jakou používají vůči ostatním.

A právě tam se podle mě nachází skutečná hranice mezi nezávislou žurnalistikou a žurnalistikou, která se postupně může stát součástí určitého názorového či mocenského ekosystému.

Otázka tedy nezní, zda má Deník N právo mít své názory. Samozřejmě že ano.

Otázka zní:

Máme právo kontrolovat i ty, kteří tvrdí, že kontrolují ostatní?

Odpověď by měla být jednoznačná.

Ano. A právě média by to měla chápat ze všech nejlépe.