Prezident republiky není politický komentátor ani opoziční lídr. Jeho hlavním úkolem je reprezentovat Českou republiku a hájit její zájmy v zahraničí. O to větší rozpaky vyvolává, když právě hlava státu využívá zahraniční návštěvy k veřejné kritice vlastní vlády.

V posledních měsících prezident Petr Pavel opakovaně pronášel výroky, které kritici označují za nevhodné. V Estonsku zpochybnil kroky vlády Andreje Babiše v oblasti podpory Ukrajiny. Na festivalu Pohoda v Trenčíně hovořil o tom, že někteří západní partneři mají obavy ze směřování České republiky. Bez ohledu na to, zda měl v jednotlivých otázkách pravdu, zůstává zásadní otázka: měl takové výroky pronášet právě v zahraničí?

Prezident má právo s vládou nesouhlasit. Od hlavy státu se však očekává, že bude domácí politické spory řešit především doma, nikoliv před zahraničním publikem. Ve chvíli, kdy prezident veřejně zpochybňuje kroky vlastní vlády před spojenci, neposiluje postavení České republiky. Naopak vytváří obraz země, jejíž nejvyšší představitelé nejsou schopni vystupovat jednotně.

Ještě závažnější je skutečnost, že slova prezidenta mají v zahraničí mimořádnou váhu. Pokud zahraniční politici slyší od českého prezidenta kritiku české vlády, mohou ji vnímat jako potvrzení, že Česká republika není schopna mluvit jedním hlasem. To oslabuje důvěryhodnost státu a komplikuje jeho postavení při mezinárodních jednáních.

Prezident může být morální autoritou. Neměl by se však stávat hlavním kritikem vlastní vlády na mezinárodní scéně. Demokracie je založena na svobodě názoru, ale také na odpovědnosti za to, jaký obraz země vytvářejí její nejvyšší ústavní představitelé.

Kritika vlády je legitimní. Místem pro ni je však především česká veřejná debata, Parlament nebo jednání s premiérem a ministry. Pokud se odehrává před zahraničními partnery, může být vnímána spíše jako poškozování autority vlastního státu než jako snaha řešit skutečné problémy.

Prezident by měl být symbolem jednoty státu, nikoli jeho nejhlasitějším kritikem v zahraničí. V době rostoucích bezpečnostních a geopolitických výzev potřebuje Česká republika především důvěryhodnou a jednotnou reprezentaci. Právě proto je na místě vést debatu o tom, zda současný způsob veřejné kritiky vlády tuto roli naplňuje.